ECLI:CZ:US:1999:2.US.167.97
sp. zn. II. ÚS 167/97
Usnesení
II. ÚS 167/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.V., zastoupeného Mgr. M.Z., proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 1996, čj. 40 Co 666/96-35, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 1997 usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 1996, čj. 40 Co 666/96-35.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 13. 6. 1996 k Okresnímu soudu v Přerově návrh na zaplacení částky 159 880,- Kč proti vedlejšímu účastníkovi - S. a t. stanici, s. p., se sídlem v P. jako náhradu za odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, řízení zastavil, neboť o žalobním návrhu stěžovatele bylo již pravomocně rozhodnuto a dalšímu řízení ve věci brání překážka věci rozsouzené. Důvodem bylo zjištění, že ve stejné věci podal stěžovatel návrh na zahájení řízení již dne 9. 11. 1995, a to na částku 946 554,40 Kč. Soudní řízení bylo ukončeno uzavřením smíru účastníků, podle něhož se žalovaný zavázal zaplatit stěžovateli částku 741 340,- Kč ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení o schválení smíru, a to na úplné vyrovnání uplatněného nároku stěžovatele. Smír uzavřený účastníky byl soudem schválen dne 27. 5. 1996 a rozhodnutí o schválení smíru nabylo právní moci dne 28. 6. 1996. Proti napadenému usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že prvostupňový soud postupoval správně, když podle ustanovení §103 a §104 odst. 1 věta první občanského soudního řádu řízení zastavil pro překážku litispendence (§83 občanského soudního řádu).
II. ÚS 167/97
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo domoci se zákonnými prostředky ochrany svého základního práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo mu však zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož se daného práva může domáhat každý stanoveným postupem u nezávislého, nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva), jež splňuje kritéria mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, je při úpravě práva na soudní ochranu ještě důslednější. V čl. 6 odst. 1 Úmluvy je stanoveno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. I toto mezinárodní smlouvou zaručené právo bylo porušeno postupem obou soudů. Navíc stěžovatel považuje za nutné upozornit, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepředpokládá omezení tohoto práva procedurálními překážkami, jež by nemohly být obsaženy ve vnitrostátní právní úpravě. Je zde tedy rozpor mezi právem přiznaným mu mezinárodní smlouvou a právem, jež mu zaručuje Listina základních práv a svobod, neboť tato podmiňuje právo na soudní ochranu nutností domáhat se jí stanoveným způsobem.
S ohledem na právní okolnosti podání si ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 9 C 100/96.
Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že postupem tohoto soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené Lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Okresní soud v Přerově se při rozhodování v dané věci řídil platným občanským soudním řádem a využil institutů procesního práva zakotvených v ustanovení §103, §104 a §159 odst. 3 občanského soudního řádu. V řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově, pod sp. zn. 7 C 214/95, uzavřeli účastníci řízení smír, v němž výslovně prohlásili, že se jedná o úplné vyrovnání uplatněného nároku" (tj. nároku stěžovatele na náhradu za živý a mrtvý inventář a náhradu za krmiva a steliva podle §20 zákona o půdě). Účastníci si smírem dohodli výši náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby i způsob této náhrady, t. j. v penězích. Použití formulace "na úplné vyrovnání uplatněného nároku" vylučuje možnost domáhat se ze stejného titulu dalšího plnění. Okresní soud v Přerově i nadále považuje své rozhodnutí ve věci 9 C 100/96 ze dne 30. 7. 1996 za správné a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podrobně shrnul veškerý dosavadní průběh řízení a odkázal na ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. O stejnou věc ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán jen tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. V posuzovaném případě pro závěr, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově, pod sp. zn. 9 C 100/96, byla uplatněna stejná věc jako v řízení, které bylo pravomocně skončeno pod sp. zn. 7 C 214/95, je rozhodující (vzhledem k tomu, že obě řízení se týkají týchž účastníků), zda nárok
II. ÚS 167/97
stěžovatele na zaplacení částky 159 880,- Kč s příslušenstvím, představující žalovanou náhradu za odňatý mrtvý inventář podle zákona o půdě, se opírá o stejný skutkový základ jako nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, uplatněný stěžovatelem v dřívějším řízení, vedeném pod sp. zn. 7 C 214/95. Ze srovnání skutkových tvrzení, jimiž byl nárok na náhradu za odňatý mrtvý inventář podle zákona o půdě v obou řízení uplatněn, vyplývá, že skutkové vymezení nároku na náhradu za mrtvý inventář, uplatněného v obou řízeních je různé ve výši tohoto nároku a že podkladem nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 100/96, jsou jiné skutkové okolnosti. Z výše uvedeného je nutno učinit závěr, podle kterého překážku věci rozsouzené tvoří pravomocné rozhodnutí o nároku na náhradu za mrtvý inventář ve výši, v jaké byl uplatněn v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 214/95. V tomto řízení stěžovatel tvrdil, že dle jeho názoru celkový nárok na náhradu za odňatý mrtvý inventář činí 762 030,- Kč, že dle dohody s odpůrcem mu bylo již na tento nárok vyplaceno 228 400,- Kč, takže podanou žalobou uplatnil nárok na náhradu za odňatý mrtvý inventář do výše 533 630,- Kč, když do zbytku žalobního návrhu, žalovaného v původní výši 946 554,40 Kč šlo o uplatněný nárok na náhradu za živý inventář a náhradu zásob dle zákona o půdě. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 5. 1996, čj. 7 C 214/95-26, byl posléze schválen smír účastníků, na jehož základě se označený odpůrce zavázal zaplatit stěžovateli částku 741 340,- Kč, a to na úplné vyrovnání uplatněného nároku stěžovatele, takže s ohledem na stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu mrtvého inventáře ve výši 533 630,- Kč lze dovodit, že tímto smírem byly uspokojeny nároky stěžovatele na náhradu za odňatý mrtvý inventář a ve zbytku šlo o náhradu za odňatý živý inventář a odňaté zásoby. O žalobním nároku stěžovatele na náhradu mrtvého inventáře bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 214/95. Ústavní stížnost je proto nedůvodná a Krajský soud v Ostravě
navrhuje její zamítnutí.
Vedlejší účastník řízení ve svém stanovisku k ústavní stížnosti má za to, že celá záležitost byla pravomocně skončena uzavřením smíru dne 27. 5. 1996 před Okresním soudem v Přerově.
Ústavní soud se zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní
stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu stanoví, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Stěžovatel svého práva - podat dovolání k dovolacímu soudu podle shora citovaného ustanovení občanského soudního řádu - nevyužil, a proto ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e)
11. ÚS 167/97
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu