ECLI:CZ:US:1999:2.US.170.98
sp. zn. II. ÚS 170/98
Usnesení
II. ÚS 170/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předsedy JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti G.S., zastoupeného advokátem JUDr. P.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1997, čj. 22 Co 441/97-104, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 1997, čj. 16 C 80/95-74, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) "D.", zastoupené advokátkou JUDr. J.K., a 2) MčP., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 4. 1998 se stěžovatel na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1997, čj. 22 Co 441/97-104, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 1997, čj. 16 C 80/95-74. Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem domu v k.ú. V., eventuálně toho, aby byl l. vedlejší účastník uznán povinným vydat tento dům žalobci. Stěžovatel byl rozsudkem Lidového soudu odsouzen rovněž k trestu propadnutí majetku. Tento rozsudek byl v rámci soudní rehabilitace zrušen a stěžovatel tak měl za to, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. Již předtím po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, žádal o její vydání, bylo mu však sděleno, že nesplňuje podmínky, protože nemá trvalý pobyt na území republiky. Novou výzvu podal 20. 7. 1994 poté, co se z tisku dověděl o nálezu Ústavního soudu, kterým byla tato podmínka zrušena. Příjem byl potvrzen dne 1. 8. 1994 se sdělením, že řízení bude zahájeno až po zveřejnění nálezu ve Sbírce zákonů, což se stalo 11. 8. 1994. Dne 2. 11. 1994 sdělil 2. vedlejší účastník stěžovateli, že dům byl nabídnut k odprodeji nájemníkům bytů a že 7. 7. 1994 došlo k podpisu smlouvy.
II. ÚS 170/98
Ta však byla podána na K.ú. P., až 31. 8. 1994 a vklad byl zapsán dne 7. 10. 1994.
Ve věci proto stěžovatel podal žalobu, která byla soudem l. instance zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen Městským soudem v Praze, přesto, že již 2. 5. 1994 bylo zástupci 2. účastníka známo, že je zde jeho restituční nárok. S ohledem na výše uvedené okolnosti stěžovatel tvrdí, že 2. vedlejší účastník proto nemohl prodat něco, co mu nepatřilo, rozhodně ne v dobré víře. Postupem 2. vedlejšího účastníka tak byla porušena jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). O svůj majetek je tak připraven již podruhé na základě machinací zástupců obce a nájemníků jeho domu. K výzvě Ústavního soudu, aby upřesnil svou ústavní stížnost z hlediska porušení ústavních práv, stěžovatel sdělil, že bylo porušeno jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny, neboť po jeho rehabilitaci a zrušení trestního rozsudku bylo obnoveno jeho vlastnické právo ke dni zabrání domu. V době podpisu smlouvy již byl znám nález Ústavního soudu, kterým se podmínka trvalého pobytu ruší. Účastníci smlouvy si byli vědomi, že obcházejí zákon (§3 o.z.), neboť jednali v rozporu s dobrými mravy a porušili jeho vlastnická práva podle čl. 11 Listiny. Navrhl proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušit.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se k návrhu vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E.A., která návrh označila za neopodstatněný a uvedla argumenty z odůvodnění rozsudku, neboť stěžovatel nové důvody než před obecnými soudy neuvádí. Ze stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně oba soudy porušily základní práva stěžovatele, když postupovaly podle procesních předpisů, provedly navržené důkazy, ty zhodnotily a rozhodly. Poukázala též na to, že stěžovatel v roce 1991 nesplňoval nejen podmínku trvalého pobytu, ale nedoložil ani existenci svého státního občanství. Navrhla proto zamítnutí návrhu.
1. vedlejší účastník pouze zaslal plnou moc právního zástupce. 2. vedlejší účastník se vyjádřil podrobně a uvedl skutečnosti, které se týkaly okolností prodeje domu, který byl Statutem P. svěřen do jeho majetku. Odprodej domu byl projednán podstatně dříve, než byla v tisku zveřejněna informace o nálezu Ústavního soudu. Schválen byl na řádném zasedání zastupitelstva již dne 14. 12. 1993. Právnická osoba složená z nájemníků o tom byla informována dne 3. l. 1994, dne 28. 2. 1994 projevila o koupi zájem a po vyřízení nezbytných záležitostí byla smlouva dne 7. 7. 1994 podepsána. Jestliže stěžovatel vyzval 2. vedlejšího účastníka dne 20. 7. 1994 k vydání nemovitosti, stalo se tak již po podpisu smlouvy, navíc v době, kdy nález ještě nebyl publikován a nenabyl účinnosti. 2. vedlejší účastník poukázal i na to, že nelze vydat věc, která byla po l. 10. 1994 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu a navrhl proto zamítnutí návrhu.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení
ústavních zásad.
II. ÚS 170/98
Meritum věci z hlediska příslušnosti Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) spočívá v argumentaci stěžovatele, který se dovolává právního názoru, podle kterého se původní vlastnictví obnovuje ex tunc, takže je rehabilitovaná osoba nikdy neztratila a zvláštní zákon určuje pouze postup, jakým jí bude její majetek vydán. Aniž by bylo třeba provádět podrobný výklad již ustálené judikatury Ústavního soudu, Ústavní soud pouze odkazuje na to, že plénum Ústavního soudu České republiky zaujalo dne 11. 3 1997 podle §23 ve spojení s §11 odst. 2 písm. g) a §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve věci odchylný názor a konstatovalo, že rehabilitační soudní rozhodnutí nekonstituují "a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon. Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení §23 odst. 2 je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení §23 chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce.".
Jinak řečeno, koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd, které jimi byly způsobeny s tím, že je třeba přihlížet i k právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího řízení. Nelze proto mechanicky srovnávat postup československého státu podle zákona č. 8/1918 Sb., kterým se napravoval stav způsobený císařským nařízením č. 156/1915 ř. z., neboť se jednalo o velmi krátký časový úsek nejvýše tří let ve srovnání s dnešním stavem, který se dotýká vlastnictví ve více generacích vlastníků, stejně jako to nelze srovnávat s nápravou křivd po 2. světové válce, kdy československý stát cestou restitucí řešil i jiné otázky jako je věrnost státu v době nesvobody.
Soudy proto nepochybily, když z tohoto důvodu žalobě nevyhověly. Proto se stěžovatel nemohl platně dovolávat porušení svého vlastnického práva, neboť to mu nesvědčilo.
Pokud jde o namítané jednání proti dobrým mravům, z vyjádření 2. vedlejšího účastníka i soudních rozhodnutí vyplývají jiné okolnosti, než které tvrdí stěžovatel. Zde bylo nutno stížnostní důvody stěžovatele označit z hlediska ústavního za zjevně neopodstatněné, neboť obec prodávající svůj majetek nemůže porušit základní práva jiné osoby. Podstatou ústavně zaručeného základního práva je mimo jiné jeho veřejnoprávní povaha, tj. ta okolnost, že upravuje vztahy mezi veřejnou mocí, vykonávající vrchnostenská oprávnění, s fyzickými nebo právnickými osobami. MčP., při prodeji nemovitosti nevystupovala jako veřejnoprávní korporace vykonávající vrchnostenská oprávnění, nýbrž jako právnická osoba, která realizuje své vlastnické právo. Nebyla proto v této roli způsobilá zasáhnout do tvrzených vlastnických práv stěžovatele, který navíc vlastníkem nebyl.
Konečně poslední problém, který se týkal příslušnosti Ústavního soudu, byla otázka vyhlášení a vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Tento nález byl vydán dne 12. 7. 1994, tedy již po podpisu smlouvy a daleko po tom, co byla smlouva připravena k podpisu. Proto ani tato námitka nemohla být vzata v úvahu.
II. ÚS 170/98
Účinky nálezu pak právně mohly nastat teprve dnem l. 11. 1994, tj. vykonatelností nálezu podle §58 odst. 1 ve spojení s §57 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva stěžovatele, protože mu v daném případě nesvědčilo. Stejně s ohledem na okolnosti případu nemohlo dojít k porušení jeho práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.).
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť směřovala do oblasti pouze regulované, nikoli do oblasti před zásahy orgánů veřejné moci chráněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 9. 1999 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu