ECLI:CZ:US:1999:2.US.177.99
sp. zn. II. ÚS 177/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva, zastoupeného JUDr. L. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, č. j. 21 Co 468/98-14, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevního bytu. Obvodní soud usnesením ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. 4 C 209/98, vyslovil svou věcnou nepříslušnost. K odvolání stěžovatele odvolací soud usnesením ze dne 30. 11. 1998, č. j. 21 Co 468/98-14, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že tento soud není věcně příslušný a že věc bude postoupena Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako věcně příslušnému.
V tomto rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv, a to čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nesprávnost napadeného rozhodnutí stěžovatel odůvodňuje tím, že byla stanovena věcná příslušnost soudu, který není věcně příslušný. Tato skutečnost potom může mít vliv na zákonnost rozhodnutí tohoto soudu v případě odvolání některého z účastníků.
Dále stěžovatel namítá, že předmětem řízení není posouzení členského vztahu k družstvu ani převod členských práv a povinností. V řízení měla být pouze posuzována platnost převodu vlastnických práv k bytu ze strany Lidového bytového družstva, na druhého vedl. účastníka, což se netýká členských vztahů. Proto, jak uzavírá stěžovatel, nemůže být dána věcná příslušnost podle §9 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Podaná ústavní stížnost se však netýká rozhodnutí ve věci samé, kdy stěžovatel se v podané žalobě, kterou vede proti druhému vedl. účastníkovi jako svému členu a prvému vedl. účastníkovi jako družstvu, z něhož se žalobce v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. vyčlenil, domáhá určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevního bytu.
Usnesení odvolacího soudu v závěru připouští podání dovolání za předpokladu zákonem stanovených podmínek. Pomineme-li tuto zvláštní formulaci nutno přisvědčit stěžovateli, že podání dovolání brání ustanovení §238 a odst. 1a o. s. ř., které při změně rozhodnutí soudu prvého stupně spory o příslušnost přímo z dovolacího řízení vylučuje. Rovněž tak nelze použít §239 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel se domáhá ústavní stížností zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti k projednání jím vznesené žaloby.
Podle ustanovení §104a odst. 3 o. s. ř. je připuštěno právo soudu, který s postoupením věci nesouhlasí, předložit je nadřízenému vrchnímu soudu, který rozhodne s konečnou platností o postoupení věci. Vyjasňování věcné příslušnosti samo o sobě nemůže vést k porušení ústavnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., je stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud tak neučiní v rámci nesouhlasu s rozhodnutím Městského soudu v Praze sám Krajský obchodní soud, má stěžovatel vždy možnost uplatnit své námitky při řízení u tohoto soudu.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků proto návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť podaný návrh je nepřípustný, protože stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 19. dubna 1999