ECLI:CZ:US:1999:2.US.207.99
sp. zn. II. ÚS 207/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. I. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 13 Co 248/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 26. 4. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 13 Co 248/98, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
Rozsudkem, č. j. 14 C 191/97 - 26, rozhodl Okresní soud Plzeň - město tak, že návrh navrhovatele (stěžovatele), aby odpůrci byla uložena povinnost zaplatit mu částku 54 000,- Kč s 16 % úrokem od 16. 4. 1997 do zaplacení se zamítá. Dále byla tímto rozsudkem uložena navrhovateli povinnost zaplatit odpůrci částku 30 000,- Kč se 17 % úrokem od 15. 12. 1996 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 13 Co 248/98, byl výše uvedený rozsudek okresního soudu potvrzen.
Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni i shora uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, kde je uvedeno, že smlouva o vyrovnání byla vzata jako smlouva o narovnání podle §585 a násl. obč. zák. Stěžovatel se domnívá, že tímto právním hodnocením bylo porušeno především právo smluvní volnosti (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny).
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že i v takovémto případě, že by předmětná smlouva mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebyla smlouvou o narovnání (byla by to jinak platná smlouva, typově však jiná, pravděpodobně smlouva nepojmenovaná, u které by byly splněny podmínky nutné pro řádné uzavření smlouvy), by se jednalo o platný závazek, svobodně sjednaný mezi smluvními stranami a pouze v případě, že by byly prokázány vady nezbytné pro řádné uzavření smlouvy by mohlo jít o neplatný závazek. Tyto vady však prokázány nebyly, naopak z provedeného dokazování vyplývá, že veškeré náležitosti nutné k uzavírání smluv byly zachovány a splněny.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl ústavní soud k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Odvolací soud na základě navržených důkazů dostatečně zjistil skutkový stav věci a tento skutkový stav rovněž odpovídajícím způsobem právně posoudil.
V souladu s ustanovením §495 obč. zák. platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů. Tuto skutečnost, důvod závazku, se však stěžovateli nepodařilo prokázat.
Protože stěžovatel nenavrhl soudu jiné důkazy, o které by opřel svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího orgánu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností rovněž neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 2 odst. 3 Listiny, který stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, čl. 26 odst. 1 Listiny, zakotvující právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, nebo čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle kterého může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Protože ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se otázkou nesplnění všech náležitostí návrhu ústavní stížnosti, resp. plné moci stěžovatele ve smyslu ustanovení §31 zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. října 1999