ECLI:CZ:US:1999:2.US.214.97
sp. zn. II. ÚS 214/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., zastoupeného advokátem JUDr. M.V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 33 Ca 141/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, ze dne 24. 10. 1994, čj. C 424/1408/94, potvrzující rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 7. 1994, čj. MOP/2176002/94/Rozb, o vzniku nemocenského pojištění pana U.M., dnem 1. 2. 1993. Na odůvodnění uvedl, že soud rozhodl o vzniku nemocenského pojištění dle §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 54/1956 Sb., přestože toto ustanovení se na osobu U.M. nevztahuje, neboť uvedený paragraf hned v odstavci prvém stanoví podmínku, že jde o osoby činné v České republice, zatímco pan M. je činný pro stěžovatele v zahraničí, kde trvale bydlí, a je cizí státní příslušník. Dále namítal, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení §3 odst. 2 uvedeného zákona.
Jak Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů, čl. 82 Ústavy, vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc. Obsah spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 33 Ca 141/95, jakož i spisu České správy sociálního zabezpečení, čj. C 424/1408/94, nasvědčuje tomu, že jak uvedený správní orgán, tak i krajský soud se velmi zevrubně zabývaly základní otázkou, totiž zda pan M. je osobou ve smyslu §2, odst. 1 písm. c) zák. č. 54/1956 Sb. a v návaznosti na skutková zjištění o tom, že jmenovaný je společníkem stěžovatele a současně i jeho zakladatelem, a dále o tom, že na území ČR dojíždí ne více než po 30 dnů ročně, a je pravidelně měsíčně od února 1993 odměňován částkami ve výši 10.000,- až 15.000,- Kč, dospěl k závěru, že je v daném případě splněna stěžovatelem zpochybňovaná podmínka, že jde o osobu činnou na území ČR. Rovněž tak se krajský soud vypořádal s námitkou, že jde v podstatě o sankci cizího státního příslušníka, a to s odkazem na §51 zák. č. 54/1956 Sb., neboť i dle něho lze dávky nemocenského pojištění do ciziny vyplácet a odmítl, že by se u jmenovaného mohlo jednat o výjimku dle §5 písm. b) uvedeného zákona, neboť není osobou, na kterou by se toto ustanovení dalo aplikovat. Protože uvedený závěr soudu o tom, že pan M. je osobou, na kterou se vztahuje ustanovení §2odst.1 písm.c) uvedeného zákona, není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v dané věci nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů dle §132 o.s.ř.
Samotná okolnost, že ve věci nebylo nařízeno jednání, dle dnes již zrušeného ustanovení §250f o.s.ř. není s to danou věc posunout do ústavní roviny, neboť v řízení dle části páté hlavy třetí o.s.ř. platí vzhledem k ustanovení §250 l odst. 2, §250h o.s.ř. dispoziční zásada, dle níž je věcí účastníka řízení, zda se domáhá ochrany svých práv a v jakém rozsahu, s tím, že pro rozšíření žaloby, kterou se rozumí nejen rozšíření na další obsah napadeného aktu, ale také o další žalobní body, však platí zákonné lhůty upravené v §250 b o.s.ř., resp. v daném případě upravené v §250 m odst. 2 o.s.ř. V důsledku uvedeného je pak irelevantní i námitka stěžovatele uplatněná teprve v řízení o ústavní stížnosti, totiž že v dané věci měl být aplikován §3 odst. 2 zák. č. 54/1956 Sb., neboť tento stížnostní bod by pro uplynutí lhůty dle §250 m odst. 2 o.s.ř. nemohl již v řízení dle části páté hlavy třetí o.s.ř. uplatnit, a to ani kdyby dnes v důsledku zrušení rozsudku krajského soudu tento jednání nařídil.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6.4.1999 předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: