ECLI:CZ:US:1999:2.US.216.98
sp. zn. II. ÚS 216/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti J.Ú., zastoupeného JUDr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 38 Ca 441/96, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 8. 10. 1993 podal stěžovatel O.ú. žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Rozhodnutím téhož orgánu ze dne 12. 6. 1996, č. j. Matr. 700/96 nebylo této jeho žádosti vyhověno. V rámci podaného odvolání bylo rozhodnutím odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m., ze dne 18. 10. 1996, č.j. OVS/1983/96/Šb, odvolání zamítnuto a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu bylo potvrzeno. K žádosti stěžovatele o přezkoumání zákonnosti správního rozhodnutí soudem rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 38 Ca 441/96, tak, že žalobu zamítl.
Stěžovatel spatřuje ve výše citovaných rozhodnutích porušení svého ústavního práva, jmenovitě čl. 12 odst. 2 Ústavy, podle kterého nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.
Toto ústavní porušení stěžovatel vyvozuje z toho, že ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 40/1992 Sb., se stal ke dni 1. 1. 1993 státním občanem České republiky. Pokud se stal k datu 1. 1. 1993 ze zákona občanem ČR, bylo povinností orgánů státní správy vydat mu o tom na požádání příslušné osvědčení. Jestliže mu toto osvědčení nebylo vydáno, byl tak proti své vůli postupem úřadů zbaven českého občanství.
Stěžovatel současně uvádí, že mezitím učinil dne 17. 11. 1993 prohlášení o tom, že si volí státní občanství ČR, ale že si nelze toto jeho prohlášení vykládat tak, že by nebyl do dne volby občanem ČR. Ovšem, jak uvádí dále stěžovatel, využitím možnosti volby nebyl nikterak zhojen protiústavní postup úřadů, které ho postavily do role cizince. Navíc pro období od 1. 1. 1993 do 17. 11. 1993 je nadále úředně považován za osobu, která měla slovenskou státní příslušnost.
Stěžovatel se dovolává přirozeného práva člověka, kdy se cítí být občanem ČR, na jejímž území se narodil a prožil zde celý svůj dosavadní život, zrovna tak jako jeho předkové s výjimkou období, kdy byli jako zaměstnanci státu vysláni na S., k plnění úkolů státních zaměstnanců.
Toto přirozené právo člověka by nemělo být omezováno zákonem, neboť platí přirozená zásada, že ať stát činí cokoli se svými hranicemi, nesmí být občané zbavováni občanství tam, kde vždy žili a stále žijí.
Porušení této zásady spatřuje stěžovatel v ustanovení §1 zákona č. 40/1993 Sb. Ve své žalobě o přezkoumání správního rozhodnutí soudem stěžovatel dovozuje dále, že podle ustanovení §5 zákona č. 39/1969 Sb., se občany ČR stanou děti, jejichž rodiče se stali státními občany ČSR podle §2, 3 nebo 4 téhož zákona. Jinak pro určení státního občanství platí ustanovení §2 zákona č. 39/1969 Sb., jehož aplikaci v daném případě vztahuje na sebe.
Pokud městský soud v odůvodnění svého zamítavého rozsudku uvedl, že věta druhá §5 odst. 1 zákona č. 39/1969 Sb., o kterou stěžovatel opíral své žaloby, se na projednávaný případ nevztahuje, aniž by blíže odůvodnil toto své stanovisko, je celý rozsudek zmatečný pro jeho nepřezkoumatelnost.
Z rozsudku přezkumného soudu Ústavní soud zjistil, že si stěžovatel podal dne 8. 10. 1993 u O.ú., žádost o vydání osvědčení o státním občanství ČR. Dne 17.11. 1993 učinil prohlášení, kterými ve smyslu §18 zákona č. 40/1993 Sb., si zvolil občanství ČR a téhož dne mu bylo O.ú. vydáno osvědčení, které potvrzovalo volbu stěžovatele.
Zamítavé stanovisko k původní žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o českém státním občanství prvoinstanční správní orgán zdůvodnil tím, že provedeným řízením bylo zjištěno, že rodiče stěžovatele se oba narodili na S. Žadatel byl proto podle ustanovení §2 zákona č. 39/1969 Sb., po rodičích občanem SR.
Odvolací správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení §5 zákona č. 39/1969 Sb. Toto ustanovení se plně vztahuje na stěžovatele, neboť k datu 1. 1. 1969 byl osobou mladší 15 let a státního občanství ČR mohl nabýt jedině tehdy, kdyby oba jeho rodiče se stali státními občany České republiky. Ustanovení §2 cit. zákona se použilo v případě, že rodiče nezletilého měli rozdílné státní občanství a nezletilec proto nabýval státního občanství republiky, na jejímž území se narodil. Protože oba rodiče stěžovatele se stali dnem 1. 1. 1969 státními občany SR a žádný z nich si nezvolil pro sebe a pro stěžovatele státní občanství ČR, následoval stěžovatel jejich státní občanství.
Přezkumný soud dospěl k závěru, že správní orgány obou stupňů posoudily věc po právní stránce v souladu s právními předpisy a žalobu podle ustanovení §250j odst. 1 o. s. ř. zamítl.
Protože návrh byl podán včas s poukazem na porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy, byl nucen Ústavní soud se jím zabývat.
Jak již bylo Ústavním soudem judikováno (viz. sp. zn. Pl. ÚS 5/95), článek 12 odst. 2 Ústavy reaguje zejména na instituci odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se ústavně právní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit. Účelem ústavního příkazu zakotveného v čl. 12 odst. 2 Ústavy tedy bylo a je vyloučení možnosti, aby zákonodárce vytvořil takovou úpravu, která by zbavením státního občanství koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání občana. Tato koncepce je plně v souladu s myšlenkou čl. 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Z obecného hlediska, jak uvedeno v nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 9/94, lze státní občanství definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti.
Konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvím jednotlivého svrchovaného státu. Je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství. Nelze proto ustanovení §1 zákona č. 40/1993 Sb., považovat za protiústavní, jak to namítá stěžovatel.
Odstavec 2 citovaného paragrafu při posuzování toho, zda je fyzická osoba státním občanem ČR, popřípadě do 31. prosince 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, odkazuje na nutný postup podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby.
V projednávaném případě je to zákon č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR, ve znění pozdějších předpisů.
Protože v té době byl stěžovatel nezletilý, bylo nutno při zkoumání jeho statusu státní příslušnosti přistoupit k ustanovení §5 cit. zákona, které řešilo státní občanství. Pouze v případě, že se rodiče nezletilých stali státními občany České socialistické republiky podle §2, 3 nebo 4, sledují jejich státní občanství i děti mladší 15 let. Rodiče stěžovatele se státními občany ČSR nestali, byli občany SR, takže stěžovatel získal slovenskou státní příslušnost.
Pokud ustanovení §5 odst. 1 v druhé větě stanoví, že jinak pro určení státního občanství těchto dětí platí ustanovení §2 cit. zákona, rozumí se tím získání státního občanství osobami s plnou právní subjektivitou, tj. rodičů dítěte s dominujícím znakem narození se na území republiky.
Do této kategorie rodiče stěžovatele nespadali, neboť se oba narodili na S. a jejich státní příslušnost byla stanovena podle §2 zákona SNR č. 206/1968 Sb. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., jím však byla dána možnost, aby si prohlášením zvolili státní občanství ČSR, což neučinili.
Zákon č. 40/1993 Sb., však umožnil znovu i těmto osobám, a vzhledem k dospělosti stěžovatele se to týkalo již i jeho, aby podle ustanovení §18 si zvolil státní občanství ČR. Stěžovatel tohoto práva nevyužil.
Pokud byla tedy stěžovatelem napadena neústavnost správních rozhodnutí, včetně rozsudku přezkumného soudu, je toto napadení naprosto nedůvodné.
Vzhledem k tomuto zjištění Ústavního soudu nebyla opravována vada zaslané plné moci, která nesplňuje požadavky ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., jakož i skutečnost, že Ústavnímu soudu spolu s návrhem nebyly zaslány přílohy v něm uvedené, s výjimkou rozsudku městského soudu.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. října 1999