Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.06.1999, sp. zn. II. ÚS 217/98 [ nález / BROŽOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 95/14 SbNU 283 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.217.98

sp. zn. II. ÚS 217/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. R. B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1998, čj. 1 Odon 84/97-203, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Brno, Burešova 20, jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 1998, čj. 1 Odon 84/97-203, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhal s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1996, čj. 4 Cmo 637/95-152, jako opožděné. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v tom, že Nejvyšší soud nesprávně považoval za datum podání dovolání teprve den, ve kterém své, již dříve v dovolací lhůtě podané, blanketní dovolání zdůvodnil a jako opožděné toto odmítl. Stěžovatel má za to, že pochybení Nejvyššího soudu ČR spočívá jednak v tom, že nesprávně vztáhl ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. na možnosti odstranit vady včas podaného dovolání a dále v jeho názoru, že po uplynutí dovolací lhůty již nelze účinně blanketní dovolání doplnit o chybějící náležitosti. Podle stěžovatele zdůvodnění blanketního dovolání nelze považovat za změnu již jednou uvedených dovolacích důvodů a rozsahu dovolání, jak má na mysli ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. Pokud blanketní dovolání nemělo náležitosti požadované zákonem, jednalo se dle stěžovatele o odstranění vad podání. O odstranění nedostatků v náležitostech dovolání by měl přitom dbát soud prvého stupně, a to postupem dle §209 a 43 o.s.ř., přičemž k zastavení dovolacího řízení by mohl soud přistoupit dle stěžovatele jen tehdy, jestliže byl účastník k odstranění vad podání řádně vyzván a jestliže vady podání nebyly přes výzvu odstraněny a konečně jestliže pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat. Závěrem stěžovatel poukázal na rozdílnou praxi Nejvyššího soudu v případě blanketních dovolání. Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování o dovolání stěžovatele zaujal stanovisko, že neodůvodněné blanketní dovolání nelze považovat za dovolání ve smyslu §236 odst. 1 a §241 odst. 2 o.s.ř. Pokud by soud kvalifikoval blanketní dovolání jako dovolání sice včas podané, ale vadné, zvýhodňoval by tím dovolatele, který v rozporu se zákonem své dovolání vůbec neodůvodnil proti dovolateli, který dovolání řádně odůvodnil a následně by chtěl rozšířit či jinak změnit jeho důvody. Prvý dovolatel by totiž mohl bez jakéhokoliv jiného omezení než lhůtou k odstranění vad podání "měnit" důvody svého dovolání v tom směru, že by je formuloval teprve následně k výzvě soudu, čímž by získal podstatně delší lhůty k promyšlení svého postupu a formulaci dovolacích důvodů. Při takovém výkladu by pak bylo v zájmu dovolatelů dovolání neodůvodňovat a tak způsobovat průtahy v řízení. Nejvyšší soud dále ve svém vyjádření uvedl, že blanketní dovolání lze považovat za dovolání včas podané mimo případy uvedené v §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. pouze tehdy, když je dovolatel odůvodnil sice následně, ale ve lhůtě k podání dovolání. Vzhledem k tomu, že důvody podle §242 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal a dovolatel ve lhůtě dovolání neodůvodnil, považoval dovolání za opožděné a odmítl je. Stěžovatel k vyjádření Nejvyššího soudu svým podáním ze dne 1. 3. 1999 stran údajného zvýhodnění v důsledku delší lhůty, ve které mohl "měnit" důvody svého dovolání, odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu, jímž rozsah i důvody dovolání byly již dány. AH Praha, a.s., se svým podáním ze dne 25. 2. 1999 vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení dle ustanovení §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv, tak jak předpokládá §72 zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, než se věcí zabývat. Ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 23 Cm 1170/95, Ústavní soud zjistil, že na návrh žalobce A.H. Praha, a.s., vydal Krajský obchodní soud v Ostravě dne 22. 9. 1995 pod čj. 2 Sm 64/95-50 směnečný platební rozkaz, ve kterém byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 8.000.000,- ATS s příslušenstvím. Ke včas podaným námitkám stěžovatele krajský obchodní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 1995, čj. 23 Cm 1170/95-100, zrušil směnečný platební rozkaz a uložil stěžovateli povinnost zaplatit směnečnou pohledávku přepočtenou na koruny ve výši 20.696.000,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1996, čj. 4 Cmo 637/95-152, byl změněn výše uvedený rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě tak, že směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 1995, čj. 2 Sm 64/95-50, kterým byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit AH Praha, a.s., 8.000.000,- ATS s příslušenstvím, se ponechává v platnosti. Rozsudek nabyl právní moci 25. 10. 1996. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dne 22. 11. 1996 u Krajského obchodního soudu v Ostravě blanketní dovolání, mající náležitosti §241 odst. 1 i 241 odst. 2 a 42 odst. 4 o.s.ř. vyjma důvodů dovolání, rovněž vypočtených v §241 odst. 2 o.s.ř., s tím, že odůvodnění zašle do 14 dnů. Dne 28. 11. 1996 stěžovatel podal u krajského obchodního soudu odůvodnění svého dovolání. Dále Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 2. 1998, čj. 1 Odon 84/97-203, dovolání jako opožděné odmítl. V odůvodnění uvedl, že z ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. vyplývá, že po uplynutí lhůty k podání dovolání již nelze měnit důvody dovolání a rovněž ani uvádět důvody nové. Stěžovatel měl proto podle Nejvyššího soudu možnost své dovolání doplnit do konce lhůty k podání dovolání, protože tak učinil až po uplynutí této lhůty, považoval Nejvyšší soud jeho dovolání za opožděné, když jeho podání bylo lze považovat za dovolání až okamžikem, kdy došlo soudu podání obsahující i důvody dovolání. Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 23 Cm 1170/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je za situace, kdy Nejvyšší soud zcela abstrahoval od stěžovatelem podaného blanketního dovolání dne 22. 11. 1996, důvodná, a to proto, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, odmítající stěžovatelovo dovolání jako opožděné, de facto založilo dvě kategorie náležitostí dovolání, upravených jednotně v ustanovení §241 o.s.ř. A to jednak na ty náležitosti dovolání, jejichž nedostatek soud odstraňuje postupem dle §209 a 43 o.s.ř. za použití §243c o.s.ř., a dále na ty, resp. na tu, kterou neodstraňuje a za kterou Nejvyšší soud považuje dovolací důvody vzhledem k úpravě obsažené v §242 odst. 4 o.s.ř., z níž plyne, že po uplynutí lhůty pro podání dovolání nelze měnit ani rozšiřovat dovolací důvody. To vše, aniž by vzal v úvahu, že vlastní formulování dovolacích důvodů není ani změna již zformulovaných důvodů na jiné ani jejich kvantitativní rozšíření. Ostatně i odborná literatura (např. Vilém Steiner: Občanské právo procesní v teorii a praxi, str. 186) považuje změnu návrhu, ke které patří i rozšíření návrhu, za úkon, kterým účastník řízení disponuje předmětem řízení a který dle názoru Ústavního soudu v případě blanketního dovolání dosud není dán a proto také jeho nedostatek může být jenom nedostatek náležitostí návrhu, resp. dovolání, a nikoliv dispozice předmětem řízení. Stručně řečeno, protože dovolací důvody jsou náležitostí dovolání jako kterákoliv jiná, upravená v §241 o.s.ř., a protože v situaci, kdy ještě nedošlo k vlastnímu zformulování dovolacích důvodů, nelze aplikovat §242 odst. 4 o.s.ř., neboť nelze měnit ani rozšiřovat to, co ještě neexistuje, má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí, kterým bylo dovolání podané již 22. 11. 1996 a mající ke dni 28. 11. 1996 všechny předepsané náležitosti, aniž by soud dostál svým povinnostem, vyplývajícím z §209 a 43 o.s.ř. a §243c o.s.ř., odmítnuto, porušilo stěžovatelovo právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i dle čl. 6 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť spolu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva má Ústavní soud za to, že právo na přístup k soudu zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že jeho zužující výklad neodpovídá cíli ani předmětu ochrany dle čl. 6 Úmluvy (In a democratic society within the meaning of the Convention the right under Article 6.1 holds such a prominent place that the restrictive interpretation of Article 6.1 would not correspond to the aim and purpose of that provision Delcourt versus Belgium 1970 Evropského soudu). Rovněž tak se v této souvislosti sluší odkázat i na rozhodnutí Evropského soudu ve věci Airey versus Ireland 1979, které dovozuje z čl. 6 Úmluvy pozitivní povinnost státu zajišťovat praktický a účinný přístup k soudu (The Contracting States are also under a positive obligation to provide practical and effective access to court.) a dále stanoví, že přístup k soudu musí být skutečný a ne formální (Access to a judicial forum must be substantive, not just formal). Obdobně bylo judikováno ve věci Golder versus UK 1975, když Evropský soud vyslovil, že právo na přístup k soudu znamená skutečný, faktický přístup stejně tak jako právní (The right of access means access in fact, as well as in law). Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samotná úvaha Nejvyššího soudu, uvedená ve vyjádření k ústavní stížnosti o možném obcházení zákonné dovolací lhůty těmi, kteří dovolání neodůvodnili,nemůže být interpretačním pravidlem pro odepření práva na přístup k soudu již proto, že předjímá úmysl dovolatele obcházet zákonem stanovenou lhůtu pro podání dovolání, přesto, že příčiny neuvedení dovolacích důvodů mohou být objektivní, zejména jde-li o řízení, kde je obligatorní zastoupení advokátem, a navíc proto, že je nepřípustné, aby interpretace soudu byla podřízena spekulativní úvaze typu praesumpce viny, jsou-li soudy povolány k poskytování spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i k výchově zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů (§1 o.s.ř.). Z důvodů shora uvedených Ústavní soud dle ustanovení §82 odst. 1 a 3 zák. č. 182/1993 Sb. vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. 6. 1999