ECLI:CZ:US:1999:2.US.222.99
sp. zn. II. ÚS 222/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 12 To 25/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 5. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 12 To 25/99, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 12 To 25/99, byl zrušen výrok napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 1998, sp. zn. 1 T 35/92, a znovu bylo rozhodnuto tak, že trest odnětí svobody uložený napadeným rozsudkem obžalovanému (stěžovateli) J. B. podle §250 odst. 3 tr. zák. v trvání dvou roků a šesti měsíců se vyslovuje jako nepodmíněný. Obžalovaný byl zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že oba skutky, pro které byl souzen, měly být posouzeny jako pokračující delikt ( šlo o jeden trestný čin složený ze dvou útoků) a je tudíž vyloučeno, aby byl odsouzen za týž trestný čin, pro nějž byl pravomocně zproštěn viny. Popírá, že by se vůbec trestné činnosti dopustil. Pokud by ale výrok o vině obstál, pak Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by provedl sebemenší důkaz a změnil trest odnětí svobody původně podmíněně odložený na trest nepodmíněný se zařazením do věznice s dozorem.
Ústavní soud si vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové trestní spis, sp. zn. 1 T 35/92, a z něho zjistil:
Šlo původně o skupinovou věc majetkové trestné činnosti, v níž Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval ve věci celkem třikrát, Vrchní soud v Praze z podnětů odvolání rozhodoval rovněž třikrát. V průběhu řízení byla trestní věc stěžovatele vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Závěrem byl stěžovatel pravomocně uznán vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků šesti měsíců, který Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil na nepodmíněný se zařazením do věznice s dozorem. Nepodmíněnost uloženého trestu je nepochybně důvodem podání ústavní stížnosti.
Stěžovatel byl zproštěn obžaloby pro skutek, že zorganizoval a řídil dne 28. 6. 1991 odebrání textilního zboží z VD Vzor ve Ždírci nad Doubravou v hodnotě 804.529 Kč, které odebral již odsouzený S. Č., ač věděl, že S. Č. nemá peníze na zaplacení faktur. Stěžovatel byl odsouzen, že zorganizoval a dne 2. 7. 1991 v Horním Maršově řídil odebrání textilního zboží ze skladu a. s. L. v hodnotě 365.487 Kč a od a. s. C. Trutnov v hodnotě 567.O64 Kč, které odebral již odsouzený M. B., ač věděl, že M. B. nemá v úmyslu odebrané zboží zaplatit.
Oba skutky nemohly být posuzovány jako pokračující delikt, protože tomu bránila zásada akcesority. Není možno pokračovat v organizátorství trestného činu různých hlavních pachatelů, kteří za něj byli již odsouzeni.
Proto není opodstatněná námitka stížnosti, že stěžovatel byl odsouzen za trestný čin, pro nějž byl dříve pravomocně zproštěn viny.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s další námitkou stížnosti, že Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by označil skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně za nesprávný a aniž by nějak dokazování doplnil. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové 1 T 35/92, soud bez návrhů stran doplnil dokazování vyžádáním a přečtením opisu rejstříku trestů stěžovatele a po zhodnocení tohoto důkazu k osobě stěžovatele rozhodl o změně výroku o trestu.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
V celém průběhu řízení byla dodržována příslušná ustanovení trestního řádu, provedené dokazování pečlivě hodnoceno a jeho závěry byly v odůvodněních rozhodnutí důsledně rozvedeny.
V celém průběhu řízení proti stěžovateli byla náležitým způsobem šetřena jeho základní práva, k žádnému jejich nedošlo.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 40 odst. 5 Listiny, podle kterého nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 18. srpna 1999