ECLI:CZ:US:1999:2.US.223.96
sp. zn. II. ÚS 223/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky, v senátu ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka, rozhodl v právní věci ústavní stížnosti F.G., zastoupeného advokátem JUDr. R.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.3.1996, č.j. 25 Ca 42/95-93, ve spojení s rozhodnutím O.ú. B., okresního pozemkového úřadu, ze dne 28.12.1994, č.j. OPÚ 1338/92-S, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a obce K., L., O., ČD, S., Z., ZD M., mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.3.1996, č.j. 25 Ca 42/95-93, ve kterém stěžovatel spatřuje porušení čl.90 Ústavy České republiky, čl.11 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení práva na soudní ochranu dle čl.36 odst.1 Listiny.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, č.j. 25 Ca 42/95-93, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí vedlejšího účastníka O.ú. B., okresního pozemkového úřadu, který rozhodl podle §9 odst.4 zákona č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že E.M. není vlastnicí nemovitostí uvedených v knihovních vložkách č. 26, 11, 16, 22, 25, 34, 45, 55, 59, 89 a 94 pozemkové knihy pro kat. území P., a v knihovních vložkách č. 78, 79, 84, 88 a 89 pozemkové knihy pro kat. území B. Zdůvodnil to tím, že požadovaný majetek přešel na Velkoněmeckou říši z původního vlastníka O.W., jako židovský majetek a zápis v pozemkových knihách o tom byl učiněn dne 11.4.1945. Po roce 1945 E.M., požádala o projednání dědictví po O.W. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 24. 12. 1947 uznal dědické nároky E.M. a postoupil spis soudnímu komisaři (notáři v B.) k dalšímu řízení. Po roce 1948 bylo řízení zastaveno. E.M. není oprávněnou osobou, neboť dle §4 odst.1 cit. zákona půda, budovy a stavby nepřešly na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25.2.1948 do 1.1.1990. Po přechodu vlastnictví na Velkoněmeckou říši nemovitosti nevlastnila fyzická osoba, a proto nelze uplatnit §6 odst.1 zákona č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
E.M. ve svém opravném prostředku podaném ke Krajskému soudu v Praze proti tomuto rozhodnutí uvedla, že podle usnesení Okresního soudu v Berouně, č.j. D 100/94-224 Nd 57/94, je jedinou dědičkou O.W., který byl prohlášen za mrtvého ke dni 13. 9. 1943. Zápis v pozemkových knihách pro tzv. VF pro Čechy a Moravu byl proveden na základě přikazovacího výměru C.ú.v., ze dne 24. 4. 1942. Majetkový převod pozemků na VF pro Čechy a Moravu jako výsledek rasové perzekuce po 29. září 1938 je dle jejího názoru nutno považovat za neplatný ve smyslu dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb.") a podle zákona č.128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Vlastnické právo původního vlastníka k žádaným nemovitostem tedy nikdy právoplatně odňato nebylo, její restituční nároky podle zákona č.128/1946 Sb. nebyly vyřízeny. Protože nebylo ukončeno pozůstalostní řízení a majetek se jevil jako opuštěný, byla na něj uvalena národní správa, a to výměrem ZNV č.III-NS-1545/13-1945 ze dne 10.4.1947. V rozporu s obecně uznávanými lidskými právy bylo E.M. znemožněno, aby na základě řádně provedeného dědického řízení byl dovršen přechod vlastnického práva na její osobu. Poukázala na to, že uvedené nemovitosti přešly na československý stát až vyhláškou ONV v B. ze dne 11.2.1950, zn. 566/245-3/2-1950, tedy v rozhodném období. K přechodu věci na stát z důvodů uvedených v §6 odst.1 zákona č.229/1991 Sb., došlo až na základě uvedeného výměru, tj. po roce 1948, byť původní vlastník již nežil a dědictví nebylo dosud projednáno. Je tedy oprávněnou osobou buď jako původní vlastník, nebo jako neteř O.W. Dovolávala se restitučního důvodu uvedeného v §6 odst.1 písm. n), o) nebo p) zákona o půdě.
O opravném prostředku rozhodoval Krajský soud v Praze. K projednávané věci bylo svoláno ústní jednání, které se konalo dne 10.10.1995 za účasti zástupce E.M. a zástupců vedlejších účastníků. Jednání bylo ukončeno přijetím usnesení, jímž se jednání odkládá na neurčito za účelem doplnění dokazování výslechem navrhovatelky, případně získání dalších archivních materiálů, s tím, že se právnímu zástupci E.M. ukládá, aby soudu do měsíce sdělil jednací číslo, pod kterým se vede řízení na Ministerstvu financí ČR k získání náhrady.
E.M. zemřela dříve, než mohl být Okresním soudem v Kladně proveden její výslech. Navrhovatel F.G., který po úmrtí E.M. vstoupil v souladu s §4 odst. 4 zákona č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, do jejích práv, rovněž navrhl zrušení uvedeného rozhodnutí O.ú. B., referátu pozemkového úřadu.
Krajský soud v Praze v rozsudku konstatoval, že dědictví po O.W. projednával Okresní soud v Berouně od konce roku 1946 až do roku 1952, přičemž k dědictví se přihlásila E.M., neteř zůstavitele, a její dědická přihláška byla soudem přijata. Dědické řízení skončilo vydáním usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 12.3.1952, zn. D 553/46, že se pozůstalost neprojednává, neboť nebyla prokázána existence majetku zůstavitele, a ke stejnému závěru dospěl Okresní soud v Berouně v usnesení ze dne 11.8.1994, č.j. D 100/94-224, ve věci dodatečného projednání dědictví, kterým bylo určeno, že E.M. je jedinou dědičkou po O.W., ale pozůstalost se neprojednává, neboť není majetek a nebylo prokázáno, že by v restitučním řízení byl nějaký majetek vrácen. K přechodu předmětného majetku na československý stát došlo konfiskací podle dekretu č.12/1945 Sb., a konfiskace byla deklarována vyhláškou ONV ze dne 11. 2. 1950. K odvolání E.M. proti uvedené vyhlášce rozhodl v posledním stupni KNV v P. výměrem ze dne 6. 7. 1950, zn. 562-29.5.1950-IX/4d, který napadené rozhodnutí o konfiskaci potvrdil z důvodů, že ke dni účinnosti dekretu č.12/1945 Sb., byl knihovním vlastníkem nemovitostí VF pro Čechy a Moravu, u něhož jsou předpoklady konfiskace nesporně dány. Citované rozhodnutí KNV v P. přezkoumal ke stížnosti E.M. Správní soud v Bratislavě, který svým rozhodnutím ze dne 5.9.1951, č.j. 1522/1950-2, její stížnost zamítl s tím, že konfiskace majetku bývalého vlastníka O.W. byla vyslovena ve shodě se zákonem, neboť rozhodující byl knihovní stav ke dni účinnosti dekretu č.12/1945 Sb., kdy posledním knihovním vlastníkem byla právnická osoba, Německá říše. Na základě provedených důkazů dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že rozhodnutí prvého odpůrce je věcně správné, neboť v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro obnovení vlastnického práva ani podle zákona č.229/1991 Sb., ani podle zákona č.243/1992 Sb. E.M. se nestala vlastníkem žádaných nemovitostí, neboť podle tehdy platného dědického práva (obecný občanský zákoník z roku 1811 - §§531 až 824) dědic nenabýval dědictví již smrtí zůstavitele, ale teprve odevzdáním. Soubor aktiv a pasiv zůstavitele, který měl dědickou posloupností přejít na dědice, tvořil samostatný zvláštní subjekt závazků, tzv. hereditas iacens. Nabytí pozůstalosti bylo podmíněno tím, že dědic podal dědickou přihlášku, ta byla soudem přijata, a pozůstalost mu byla po projednání soudem odevzdána, a to rozhodnutím soudu - odevzdací listinou.
V projednávané věci vzal Krajský soud v Praze za prokázané, že v dědickém řízení po O.W. žádaný majetek E.M. nedědila, neboť jí nebyl odevzdán. Krajský soud v Praze přitom nijak nepopřel tvrzení navrhovatelů, že VF pro Čechy a Moravu nabyl předmětný majetek v období nesvobody pod tlakem rasové perzekuce, přičemž dekretem č. 5/1945 Sb. byly takové majetkové převody a majetkově-právní jednání prohlášeny za neplatné s tím, že způsob uplatnění nároků bude upraven zvláštním předpisem, kterým se stal zákon č. 128/1946 Sb. Krajský soud uvádí, že E.M. se po roce 1945 domáhala majetkových nároků vyplývajících z neplatného převodu majetku v době okupace, ale úspěšná nebyla, neboť o restituci požádala opožděně a naturální restituce již nebyla možná. Neplatnost některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody, deklarovaná v dekretu č.5/1945 Sb. a v zákoně č.128/1946 Sb., byla koncipována na principu relativní neplatnosti, a nikoliv absolutní neplatnosti. Protože se E.M. svých nároků plynoucích ze zákona č.128/1946 Sb. nedovolala, je nutno je ve smyslu §8 citovaného zákona považovat za promlčené. Dále krajský soud dovozuje, že nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zákona č. 243/1992 Sb., neboť uvedený majetek byl konfiskován dekretem č.12/1945 Sb. a přešel na stát ex lege ke dni jeho účinnosti, bez ohledu na intabulační princip, a to z právnické osoby, a nikoliv osoby fyzické. A doplňuje, že restituce majetku by nebyla možná ani při úvaze, že majetek byl podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskován neprávem, protože se jednalo o ležící pozůstalost, a nikoliv majetek VF pro Čechy a Moravu, neboť by se jednalo o přechod bez právního důvodu mimo rozhodné období stanovené zákonem č.229/1991 Sb. Krajský soud ještě doplnil, že v přezkumném řízení mu nepřísluší řešit platnost zápisu vkladu vlastnického práva k žádaným nemovitostem na VF pro Čechy a Moravu a platnost přechodu majetku z této instituce na stát, neboť předmětem přezkumného řízení podle části páté hlavy třetí o.s.ř. je toliko rozhodnutí pozemkového úřadu.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel F.G. v zákonem stanovené lhůtě ústavní stížnost, ve které uvádí, že se v rozsudku Krajského soudu v Praze přehlíží, že právní předchůdkyně stěžovatele, zesnulá E.M., se předepsaným způsobem domáhala restituce dotčeného majetku podle poválečných restitučních předpisů (dekretu č.5/1945 Sb., zákona č.128/1946 Sb.), což výslovně konstatují konfiskační rozhodnutí. Výměr odvolacího orgánu, KNV, ze dne 8. 6. 1950 konstatuje, že právní předchůdkyně stěžovatele podala návrh na zahájení restitučního řízení až po tom, co nabyl účinnosti zákon č. 79/1948, vylučující naturální restituci, avšak jak stěžovatel zdůrazňuje - ve lhůtě určené zákonem č.128/1946. Správní soud konstatoval při přezkoumávání tohoto výměru, že "si restituci majetku ještě nevymohla". Restituční řízení včas zahájené, nebylo, jako v mnoha jiných případech, po 25.únoru 1948 již nikdy ukončeno. Stav, podle slov stěžovatele správně zjištěný krajským soudem, je tedy takový, že okupační německé úřady připravily původního vlastníka o majetek. Taková majetkoprávní jednání byla prohlášena za neplatná dekretem č.5/1945 Sb., jakož i zákonem č.128/1946 Sb., s tím, že způsob restituce upravil buď přímo citovaný dekret (§24) nebo citovaný zákon. Právní předchůdkyně stěžovatele návrh na zahájení restitučního řízení podala a nebyl nikdy vyřízen.
Stěžovatel poukazuje na publikovaný názor Ústavního soudu (sp.zn. IV ÚS 56/94, Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., č.36, a judikatura v něm citovaná), že v případech konfiskace majetku podle konfiskačních dekretů z roku 1945 má právní význam i to, že správní orgán rozhodoval o podmínkách konfiskace až po 25.2.1948. Dále stěžovatel uvádí, že restituční zákony, včetně zákona č.229/1991 Sb., nejsou na rozdíl od poválečných restitučních norem koncipovány na základě vyslovení neplatnosti nabývacích úkonů a jiných aktů, avšak umožňují, aby orgán příslušný rozhodovat o restituci za zákonem stanovených podmínek ignoroval existenci takového nabývacího aktu, respektive z ní naopak vyvodil novou povinnost zatěžující tzv. povinnou osobu, aby věc vydala osobě oprávněné.
Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že ústavní ochrana práva vlastnit majetek je poskytována podle konstantní praxe Ústavního soudu existujícímu vlastnickému právu a nikoliv tomu, kdo ještě vlastníkem není (např. tedy oprávněné osobě). Domnívá se však, že nelze připustit, aby byla zásadním způsobem porušena rovnost před zákonem v tom, že za určitých podmínek lze připustit restituci u těch, jimž byl majetek konfiskován, a přitom je odmítána těm, jejichž majetek se stal předmětem konfiskace proto, že jim byl okupačními orgány odebrán. Jediným důvodem, proč nelze poskytnout ochranu dle jeho názoru již existujícímu vlastnickému právu stěžovatele, je mnohaletá nečinnost soudů, přičemž i socialistická judikatura připouštěla, aby v 80. letech soudy restituční řízení podle poválečných předpisů vedly. Stěžovatel se proto domnívá, že soudy demokratického právního státu nemohou k soukromým vlastníkům přistupovat "přísněji" a omezovat jejich práva více, než soudy socialistického státu. Dovolává se toho, že pokud Ústavní soud vícekrát shledal porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl.11 odst. 1 Listiny v tom, že docházelo v tzv. rozhodném období ke zneužití konfiskace, pak tím spíše je takovým zneužitím konfiskace odepření restituce, a to právě i vzhledem k tomu, že poválečné restituční předpisy vyslovily, na rozdíl od nynějších, neplatnost tehdejšího nabytí německými právnickými a jinými osobami a dalšími subjekty, a citovaný dekret a zákon jen upravovaly proces faktického vydání dotčených věcí. Stěžovatel se rovněž domnívá, že soud připustil, aby důvodem odmítnutí restituce byla dřívější a trvající nečinnost soudu, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.1 Listiny.
Ústavní soud si v dané věci vyžádal stanoviska dalšího účastníka a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podepsaném předsedkyní senátu 25 Ca uvedl, že v daném případě nedošlo ke zneužití konfiskace, neboť řízení o restituci po roce 1945 proběhlo, ale skončilo v neprospěch paní M. Majetek byl tedy konfiskován právnické osobě, a není proto splněna podmínka přechodu majetku z vlastnictví fyzické osoby zákonem stanovená pro restituci podle zákona č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále se soud nedomnívá, že v řízení porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Návrh stěžovatele byl soudem přijat a projednán v souladu se zákonnou úpravou civilního soudního řízení. Soud o návrhu stěžovatele rozhodl, a proto právo na soudní ochranu nebylo stěžovateli odepřeno.
O.ú., referát pozemkového úřadu, jako první vedlejší účastník uvedl, že z pozemkových knih je zřejmé, že nemovitosti přešly na Velkoněmeckou říši z původního vlastníka O.W., jako židovský majetek. Z předložených dokladů pozemkový úřad zjistil, že E.M. není oprávněnou osobou, neboť dle §4 odst. 1 zákona o půdě nemovitosti nepřešly na stát nebo jinou právnickou osobu v rozhodné době, t.j. od 25.2.1948 do 1.1.1990. Dále se O.ú., referát pozemkového úřadu, vzdal práva být vedlejším účastníkem řízení. Druhý vedlejší účastník, obec K., reprezentovaný starostou, se připojil ke stanovisku Krajského soudu v Praze, vyjádřenému v jeho rozsudku. Třetím vedlejším účastníkem jsou L., státní podnik, který k ústavní stížnosti uvedl, že se shoduje s právním názorem Krajského soudu v Praze, avšak zastává názor, vycházející z rozsáhlé restituční praxe a problémů s aplikací zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i v obdobných případech jako je tato ústavní stížnost, že z jeho pohledu existuje důvod, či naléhavý právní zájem, aby byla tato věc projednána. Ponechává zcela na úvaze Ústavního soudu, jaký právní názor vysloví. O., právní nástupce O., se jako čtvrtý vedlejší účastník ztotožnil s názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Praze a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Pátý vedlejší účastník, ČD, ve věci restitučního nároku E.M., plně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze. K věci dále uvádí, že po obdržení výzvy E.M. podle §9 zákona o půdě tuto požádaly, aby doplnila výzvu o skutečnosti, kdy pozemek přešel do vlastnictví státu a kdo byl posledním fyzickým vlastníkem, avšak na to nebylo reagováno a paní M. pouze svou výzvu dne 19.12.1994 rozšířila podle zákona č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. S., základní organizace Z., se jako šestý vedlejší účastník ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Sedmý vedlejší účastník ZD M., k věci uvedl, že se plně ztotožňuje s právními závěry Krajského soudu v Praze a zdůraznil zejména tu skutečnost, že stěžovatel nesplňuje zákonné požadavky pro označení oprávněné osoby ve smyslu §4 odst.1, 2 zákona č.229/1991 Sb, ve znění pozdějších předpisů, a že důvody v ústavní stížnosti obsažené se pohybují pouze v rámci de lege ferenda a nemají oporu v platném právním řádu. Osmý vedlejší účastník, JS., se svého postavení vzdal. Devátý vedlejší účastník, PF České republiky, se rovněž vzdal svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Praze, čj. 25 Ca 42/95-93, a s výše uvedenými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vyšel přitom z toho, že účelem správního, a zejména soudního, řízení je poskytnout ochranu právům toho, kdo se jí domáhá. Proto by mělo význam kasační rozhodnutí Ústavního soudu pouze v případě, kdyby po novém soudním, popř. i správním řízení, s odstraněním procesních a právních pochybení, bylo možno dojít k jinému, pro stěžovatele příznivému výsledku. To však v daném případě de lege lata možné není. Ústavní soud přitom z dále uvedených důvodů nemá jako soudní orgán ochrany ústavnosti možnost tento stav změnit.
Ústavní soud vyšel především z toho, že mezi stěžovatelem a krajským soudem není rozpor, co se týče zjištění skutkového stavu. Ze spisového materiálu Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že zjištění skutkového stavu provedené ve správním řízení O.ú. B., referátem pozemkového úřadu, bylo nedostačující k posouzení věci, což reflektoval krajský soud ve svém dalším postupu tím, že si k tomu, aby získal nové a dostatečné podklady pro své rozhodnutí, provedl nové dokazování a rozhodl na základě nových důkazů, o které se rozhodnutí pozemkového úřadu neopírá ( zejména vyhláška ONV ze dne 11.2.1950, zn.566/245-3/2-1950, výměr KNV ze dne 6.7.1950, zn.562-29.5.1950-IX/4d, rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě ze dne 5.9.1951, č.j. 1522/1950-2). Nicméně toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. V daném případě se přesto nejednalo o zásadní chybu, která tíží jeho rozhodnutí tak, aby muselo být zrušeno, bez ohledu na to, že v daném případě se ve správním soudnictví jedná pouze o přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Ústavní soud proto přezkoumal výtky, které stěžovatel směřuje proti právním závěrům a hodnocením krajského soudu, když namítá:
a) že restituční zákony, včetně zákona č.229/1991 Sb., nejsou na rozdíl od poválečných restitučních norem koncipovány na základě vyslovení neplatnosti nabývacích úkonů a jiných aktů, avšak umožňují, aby orgán příslušný rozhodovat o restituci za zákonem stanovených podmínek ignoroval existenci takového nabývacího aktu, respektive z ní naopak vyvodil novou povinnost zatěžující tzv. povinnou osobu, aby věc vydala osobě oprávněné. Krajský soud tak přehlíží, že právní předchůdkyně stěžovatele, se předepsaným způsobem domáhala restituce dotčeného majetku. Restituční řízení včas zahájené nebylo po 25.únoru 1948 již nikdy ukončeno. Stav, podle slov stěžovatele správně zjištěný krajským soudem, je tedy takový, že okupační německé úřady připravily původního vlastníka o majetek. Taková majetkoprávní jednání byla prohlášena za neplatná dekretem č.5/1945 Sb., jakož i zákonem č.128/1946 Sb. s tím, že způsob restituce upravil buď přímo citovaný dekret (§24) nebo citovaný zákon;
b) že v případech konfiskace majetku podle konfiskačních dekretů z roku 1945 má právní význam i to, že správní orgán rozhodoval o podmínkách konfiskace až po 25. 2. 1948 (nález sp.zn. IV ÚS 56/94, Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., č. 36, a judikatura v něm citovaná). Pokud Ústavní soud vícekrát shledal porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl.11 odst. 1 Listiny v tom, že docházelo v tzv. rozhodném období ke zneužití konfiskace, pak tím spíše je takovým zneužitím konfiskace odepření restituce, a to právě i vzhledem k tomu, že poválečné restituční předpisy vyslovily na rozdíl od nynějších neplatnost tehdejšího nabytí německými právnickými a jinými osobami a dalšími subjekty a citovaný dekret a zákon jen upravovaly proces faktického vydání dotčených věcí. Zde se stěžovatel dovolává judikatury Ústavního soudu z hlediska účinků zákona o soudních rehabilitacích, který z hlediska účinků vytvořil prakticky totožnou situaci;
c) že nelze připustit, aby byla zásadním způsobem porušena rovnost před zákonem v tom, že za určitých podmínek lze připustit restituci u těch, jimž byl majetek konfiskován, a přitom je odmítána těm, jejichž majetek se stal předmětem konfiskace proto, že jim byl okupačními orgány odebrán. Stěžovatel se rovněž domnívá, že soud připustil, aby důvodem odmítnutí restituce byla dřívější a trvající nečinnost soudu, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny;
Ad A)
Ústavní soud musí konstatovat fakt, že účelem restitucí nemohlo být odstranění, nýbrž jen zmírnění křivd, ke kterým došlo, a to jen křivd některých. V daném případě okolnosti případu svědčí o tom, že ke křivdě mohlo dojít, avšak by se jednalo o křivdu, kterou podle platného právního stavu nebylo možno v řízení o nárocích stěžovatelky podle zákona o půdě zmírnit, neboť nepředstavuje restituční titul, ačkoli ve srovnání s jinými restitučními tituly podle §6 zákona o půdě, by to bylo žádoucí. Stěžovatel vychází ve své argumentaci z toho, že tento titul je zde dán. Toto přesvědčení však neodpovídá právnímu stavu de lege lata. Krajský soud proto nepochybil, když se problematikou §6 zákona o půdě nezabýval, neboť nejdřív by zde musela být prokázána existence oprávněné osoby podle §4 odst. 1 a 2 tohoto zákona.
Argumentace stěžovatele neodpovídá právnímu stavu poválečného zákonodárství. Z §1 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. plyne, že právní poměry z doby nesvobody trvají, dokud nebudou příslušným orgánem prohlášeny za neplatné. Zákon č. 128/1945 Sb., který tento dekret provádí, vychází ze stejného stanoviska. Přitom z §3, §4 odst. 1, §8 a §10 odst. 1 tohoto zákona nelze dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu, došlo k obnovení vlastnických práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody způsobem výše popsaným. Jednalo se jen o právní úkony a rozhodnutí napadnutelné, nikoli od počátku neplatné.
Československý stát při nápravě válečných poměrů vyšel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Proto majetkové změny v oblasti veřejnoprávní prováděl automaticky (§1 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních, ve znění zákona č. 60/1946 Sb. /úplné znění č. 61/1946 Sb./). To se však nemohlo vztahovat na bývalý majetek osob soukromého práva (jako byl právní předchůdce stěžovatele O.W.), pokud nebyly splněny další požadavky podle téhož dekretu.
Restituce po roce 1945 byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi. Z tohoto postupu nebyly vyňaty ani osoby, které byly pro svůj židovský původ postiženy v době nesvobody v největším rozsahu. Proto se právní předchůdkyně stěžovatele nemohla dovolat §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., který přihlížel při konfiskaci k tomu, zda jde o majetek pozbytý pod tlakem okupace a v důsledku rasové perzekuce, ovšem v případě, že se konfiskace netýká osoby, uvedené v §1 tohoto dekretu. Původní majetek O.W., knihovně vedený pro VF pro Čechy a Moravu, byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., který obdobné ustanovení neměl.
Pokud se jednalo o osoby soukromého práva, platila pro obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní úprava provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Národní správa sice neznamenala odnětí vlastnického práva, ovšem stále platilo, že se z hlediska restituce jedná o knihovní majetek toho, komu svědčil zápis, v daném případě VF pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren), takže nemohlo jít o knihovní majetek právních předchůdců stěžovatele. Ústavní soud zde poukazuje na to, že poválečná judikatura vycházela z názoru, že rozhodující je knihovní stav v době konfiskace, jak stanovily nálezy Nejvyššího správního soudu č. 428/45, č. 550/46 a č. 833/47. Tento postup byl aplikován Správním soudem i na daný případ (jeho nález ze dne 5. 9. 1950, č. 1522/1950-2).
Z těchto předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva automaticky nenabyly zpět svého vlastnického práva ex lege, nýbrž k tomu bylo třeba rozhodnutí okresního soudu (§10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.). V daném případě nešlo o majetkový převod anebo o majetkoprávní jednání ve smyslu §1 zákona č. 128/1946 Sb., nýbrž šlo o přechod na základě přikazovacího výměru C.ú.v. ze dne 24. 4. 1942. Podle §2 zákona č. 128/1946 Sb. vzcházejí stejné nároky jako z majetkových převodů neplatných podle §1 z majetkových převodů podle právního předpisu neplatného nebo z majetkových převodů uskutečněných jakýmkoliv způsobem, zejména úředním výrokem. Předpis §2 zákona č. 128/1946 Sb., pokud jde o majetkové přechody, ovšem předpokládal předchozí zrušení konkrétních výroků, na základě nichž došlo k majetkovému přechodu, jen tehdy, opíral-li se takový výrok o platný (pro soudní výroky zákon č. 76/1946 Sb., a pro úřední výroky vládní nařízení č. 110/1946 Sb.), a nikoliv o neplatný předpis. Právní předchůdkyně stěžovatele zvolila cestu podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb. Ani ona tak nestála tedy na stanovisku, že přikazovací výměr C.ú.v. byl automaticky neplatný.
Právní předchůdkyně stěžovatele podle dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ve znění zákona č. 12/1946 Sb. (§6 odst. 1), požádala 17. 9. 1948 o zrušení přikazovacího výměru VF z roku 1942. Příslušným orgánem bylo v případě židovského majetku ministerstvo sociální péče po dohodě s ministerstvy vnitra a financí. Vyplývalo to z vyhlášky ministra vnitra č. 2032/1946 Ú.l.I, o určení příslušnosti pro zrušení nebo změnu některých rozhodnutí vydaných v době nesvobody. Její §1 písm. b), tuto příslušnost stanovil mimo jiné pro případ administrativních opatření bývalého ústředního orgánu pro úpravu židovské otázky nebo ústředí pro židovské vystěhovalectví v P., v.f. pro Čechy a Moravu , židovské rady starších a jiných orgánů bývalé říšské veřejné správy, pokud jimi byl odňat majetek osobám persekvovaným z důvodů rasových a dán do vlastnictví či správy bývalého VF pro Čechy a Moravu. Ministerstvo sociální péče rozhodnutím ze dne 4. 4. 1949 vyslovilo, že jsou dány předpoklady restituce, avšak nerozhodlo (důvody viz dále). Čekalo před konečným rozhodnutím, zda uvedené nemovitosti nepodléhají revizi pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Zrušení úředního výroku podle dekretu o obnově právního pořádku se tak právní předchůdkyně stěžovatele ve skutečnosti nedomohla. Proto nemohla ani následně žádat o zrušení národní správy podle §11 dekretu č. 5/1945 Sb.
Podle §9 zákona č. 128/1946 Sb. bylo třeba žádost za navrácení majetku, který byl dán pod národní správu, uplatnit u orgánu, který ji zavedl. Tímto orgánem byl ZNV (jeho výměr č. III-NS-1545/13-1945, datovaný 10. 4. 1947). To právní předchůdkyně stěžovatele učinila (č.l.73 soudního spisu) dne 17. 10. 1946. V případě, že tento orgán žádost zcela nebo zčásti zamítl nebo když rozhodnutí o takové žádosti nedoručil do 3 měsíců od jejího podání žadateli, musel být nárok uplatněn u příslušného okresního soudu. Z vyjádření právní předchůdkyně stěžovatele ze dne 6. 8. 1948 však vyplývá, že tato žádost byla zamítnuta, proti čemuž bylo podáno odvolání k Ministerstvu zemědělství, aniž byla nastoupena soudní cesta. Pro uplatnění této žádosti byla stanovena v §8 zákona č. 128/1946 Sb. promlčecí doba tří let, která však byla chápána jako doba prekluzivní (§1449 první věta, obecného občanského zákoníku).
Mezitím však byl majetek knihovně zapsaný na VF pro Čechy a Moravu konfiskován, takže Ministerstvo sociální péče nebylo příslušné o konfiskovaném majetku rozhodovat. Zrušení konfiskace se nepodařilo právní předchůdkyni stěžovatele dosáhnout. Dalším důsledkem bylo to, že Okresní soud v Berouně přijal její dědickou přihlášku jako jediné dědičky O.W., rozhodl však usnesením ze dne 12. 3. 1952, č.j. D 533/46-209, tak, že pozůstalost se neprojednává, protože zde není majetek a nebylo prokázáno, že by byl nějaký majetek v restitučním řízení vrácen. Následně týž soud usnesením ze dne 11. 8. 1994, č.j. D 100/94-224 určil, že E.M. je jedinou dědičkou po zůstaviteli, a tedy osobou oprávněnou pro uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. s přihlédnutím k zákonu č. 116/1994 a podle zákona č. 229/1991 Sb. Toto rozhodnutí nebylo napadeno opravným prostředkem.
V projednávané věci se jedná o uplatněné restituční nároky podle zákona o půdě. Podle tehdejšího právního stavu se E.M., jako jediná dědička po zůstaviteli nestala vlastníkem pozůstalosti smrtí zůstavitele. Podle §4 odst. 1 zákona č. 128/46 Sb. patří restituční nároky i opatrovníku nezvěstného, nebyla-li však ležící pozůstalost ještě soudem odevzdána, přísluší nárok ležící pozůstalosti, pro kterou bude ustanoven opatrovník nebo správce. Právní předchůdkyně stěžovatele proto vystupovala v této pozici, kdežto subjektem restitučních nároků mohla být jen ležící pozůstalost. Proto ani konfiskace majetku s účinností pro rok 1950, avšak deklarovaná výměrem KNV ze dne 6. 6. 1950, č. j. 562-29.5.1950-IX/4d, nemohla směřovat proti tomu, kdo podal dědickou přihlášku, a ta byla přijata, nýbrž proti knihovnímu vlastníku, popř. nejvýše proti tomu, kdo uplatnil restituční nároky podle zákona č. 128/1946 Sb., tj. proti pozůstalosti jako právnické osobě. Bez ohledu na nejednotné názory na institut tzv. hereditas iacens tak není splněna základní podmínka pro oprávněnou osobu podle zákona o půdě, neboť tento zákon, stejně jako ostatní restituční zákony, je založen na zásadě, že se restituuje to, co na stát přešlo v rozhodném období z fyzických osob.
Ad B)
Z těchto důvodů je irelevantní odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť z ní právě vyplývá požadavek, aby soudy na základě konfiskačního výměru zjišťovaly komu a kdy byl majetek konfiskován. To krajský soud učinil. V daném případě to nebyla právní předchůdkyně stěžovatele, které byl majetek konfiskován a která tak nesplňuje podmínky oprávněné osoby zákona o půdě, což dopadá i na jejího právního nástupce.
Stejně tak není případné srovnání s judikaturou Ústavního soudu ve věcech zrušení rozsudků, které se týkaly propadnutí věci (zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích). Zde naopak Ústavní soud svou judikaturu zásadním způsobem změnil. Ústavní soud pouze odkazuje na to, že plénum Ústavního soudu České republiky zaujalo dne 11. 3 1997 podle §23 ve spojení s §11 odst. 2 písm. g) a §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci odchylný názor a konstatovalo, že rehabilitační soudní rozhodnutí nekonstituují "a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon..." Jak bylo výše řečeno, obdobná situace platila pro obnovu vlastnických poměrů osob soukromého práva po roce 1945.
Ad C)
Zákon o půdě jako základní předpoklad restituce zemědělského majetku stanoví to, že tento majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Orgány veřejné moci proto při rozhodování o právech stěžovatele nevybočily z ústavního rámce daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Tato situace by mohla nastat v případě, že by pro zemědělský majetek platilo ustanovení, které do zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích vložil zákon č. 116/1994 Sb. a které stanoví, že "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona". Zde Ústavní soud připomíná, že ústavností tohoto předpisu se již zabýval v usnesení Pl. 16/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, usnesení č. 14) a dále ve vztahu k čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. v zamítavém nálezu č. 281/1998 Sb.
Tento zákon však nelze na jiné formy restituce včetně zemědělských obecně použít (§1 odst. 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), neboť otázka restituce půdy a jiného zemědělského majetku je předmětem zvláštní právní úpravy v zákoně o půdě. Obdobně nelze na daný případ použít §6 odst. 2 zákona o půdě, neboť v projednávané věci podle zvláštního předpisu nevznikl nárok na vynětí zemědělského majetku z konfiskace, neboť se jedná o osoby spadající pod právní režim předpisů s územní působností výhradně pro Slovenskou republiku a s účinností po 25. 2. 1948.
Pro úplnost se poznamenává, že zákon o půdě nečiní žádné rozdíly mezi osobami, kterým vznikl nárok na restituci zemědělského majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb., protože jim žádná oprávnění nepřiznává. Odstranění případných rozdílů mezi zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a zákonem o půdě, je mimo dosah ústavně stanovených kompetencí Ústavního soudu. Ten nemá v rámci své kompetence možnost, jak vyrovnat tento rozdíl, když není založen pozitivní právní úpravou a jeho řešení je možné pouze zásahem pozitivního zákonodárce.
Jiná situace by byla v případě, kdyby každý z obou restitučních zákonů jinak vymezoval okruh oprávněných osob z hlediska výčtu podmínek, kdy na restituci není nárok. V takovém případě by mohl Ústavní soud zrušením neodůvodněně rozdílných podmínek pro restituci zjednat nápravu, jak to učinil v případě nálezu č. 29/1996 Sb., kterým zrušil podmínku trvalého pobytu pro restituci půdy a jiného zemědělského majetku, když tato podmínka nebyla stanovena v obdobném zákoně č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. V daném případě však tuto možnost nemá, neboť v této oblasti nyní platí obdobný stav jako v případě rozdílů mezi konfiskačními dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Pouze druhý dekret přihlížel k okolnosti, zda šlo o majetek pozbytý pod tlakem okupace a v důsledku rasové perzekuce (§2 odst. 3).
Restituce v ČR jsou založeny na koncepci odstranění některých, nikoli všech křivd, přičemž si je zákonodárce vědom, že některé křivdy již nikdy nejde odstranit, nýbrž pouze zmírnit. Je proto věcí zákonodárného orgánu, aby svou vlastní právotvornou činností založil nárok na restituci zemědělského majetku v těch případech, kdy by se oprávněnou osobou stala též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené pro bývalé vlastníky zemědělského majetku a která v den jeho přechodu na stát způsobem uvedeným v §6 zákona o půdě měla na tento zemědělský majetek nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Jinak řečeno, jediným řešením by bylo založení takového nároku na restituci pozitivní úpravou a současně stanovením nových lhůt, ve kterých osoby splňující podmínky obdobné těm, které stanoví zákon č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., budou moci své takto konstituované nároky uplatnit. Dosud však takové nároky neexistují a proto nezbylo než rozhodnutí Krajského soudu v Praze ponechat, protože ani nové projednání věci (s plným zachováním pravidel pro přezkum zákonnosti) nemohlo přinést jiný výsledek.
Právní předchůdci stěžovatele totiž měli prokazatelně pouze nárok na restituci předmětných nemovitostí, nebyly však jejich knihovními vlastníky. Proto ke konfiskaci těchto nemovitostí nemohlo dojít ve smyslu tehdejší judikatury z právních předchůdců stěžovatele, nýbrž z toho, kdo byl jako knihovní vlastník zapsán. Proto stěžovatel nesplňuje podmínku §4 odst. 2 zákona o půdě a jeho žádosti nebylo možno vyhovět.
Jakkoli široký výklad §4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě nemůže uvedený nedostatek právní úpravy napravit. Toto ustanovení stanoví, že na základě žádosti domnělé oprávněné osoby pozemkový úřad svým rozhodnutím může uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku této osobě, jestliže domnělá oprávněná osoba předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnická práva, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo evidence nemovitostí. V daném případě však nešlo o nedostatek zápisu do pozemkové knihy, nýbrž o nedostatek rozhodnutí, na jehož základě by bylo možno zápis do pozemkové knihy provést.
Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele shledána zjevně neopodstatněnou a jako taková odmítnuta. Neopodstatněnost přitom spočívala v tom, že:
- stěžovatel se domáhal ochrany vlastnických práv své právní předchůdkyně, ve skutečnosti šlo však o pouhý restituční nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1945 Sb. Taková situace nezakládá podle zákona o půdě samostatný restituční nárok a proto v této části svého rozhodnutí Krajský soud v Praze nemohl zasáhnout do základních práv stěžovatele z hlediska ústavních pravidel řízení ve věcech správního soudnictví podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť nemohl poskytnout ochranu právu, které pozitivní právo nezná;
- stejně tak Ústavní soud připomíná stanovisko své ustálené judikatury, že čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny se oprávněné osoby jako nevlastníci (vlastnictví dosud nebylo konstituováno) nemohou účinně dovolat.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 11. 1999 JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení: