ECLI:CZ:US:1999:2.US.231.99
sp. zn. II. ÚS 231/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. I. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 2. 1999, č. j. 15 Co 569/98-91, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 5. 1998, sp. zn. 7 C 59/96, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 2. 1999, č. j. 15 Co 569/98-91, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 5. 1998, sp. zn. 7 C 59/96, proti kterým namítá, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, obsažených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Soud prvého stupně zavázal stěžovatele zaplatit vedl. účastníkovi Z. H. částku 50.822,60 Kč z titulu uzavřené kupní smlouvy. Podle této kupní smlouvy vedlejší účastník dodal stěžovateli zboží v hodnotě žalované částky ( oba jsou podnikatelé), a stěžovatel toto zboží odebral. Tato skutečnost byla mezi oběma stranami nesporná. Spor vznikl o zaplacení této částky, kdy vedl. účastník tvrdil, že mu stěžovatel nic nezaplatil a stěžovatel tvrdil, že mu částku řádně zaplatil.
Rozsudek soudu I. stupně v odst. prvém zamítl návrh vedlejšího účastníka (žalobce), aby zaplatil stěžovateli (odpůrci) částku 50.000,- se 17 % úrokem z prodlení od 10. 8. 1995 do zaplacení.
V druhém odstavci byl stěžovatel zavázán zaplatiti navrhovateli částku 50.822,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 8. 1995 do zaplacení.
Ve třetím odstavci bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve čtvrtém odstavci byla účastníkem stanovena povinnost zaplatit státu na nákladech řízení každý 145,- Kč.
Proti tomuto rozsudku s výjimkou výroku odstavce prvého se stěžovatel odvolal. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v částech napadených odvoláním potvrdil, když současně zavázal stěžovatele uhradit náklady odvolacího řízení.
Ve svém návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žádný závazný právní předpis neupravuje ani nestanoví náležitosti dokladů, jimiž se prokazuje předání a převzetí peněz. Potom, podle jeho názoru, je úhradu kupní ceny nutno hodnotit podle celého obsahu provedeného aktu a nikoli pouze jej posuzovat podle domněle chybějících náležitostí.
Oběma soudům dále stěžovatel vytýká, že zhodnocení skutečnosti platby faktury č. 23/93 provedly v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. a že si k tomu jako nadbytečné vyžádaly vyjádření Finančního úřadu v Táboře ze dne 23. 5. 1997 a znalecký posudek soudního znalce K. K., který je veden pod č. 17/97 ze dne 2. 12. 1997.
Podle názoru stěžovatele, ve vztahu na fakturu č. 23/93, v obchodním styku je běžné, že prodávající o převzatých částkách kupních cen zboží vystavují doklady obsahově shodné s cit. dokladem. Pokud by o obsahu dokladu - faktury č. 23/93 byl připuštěn jiný výklad, t. j., že nemůže být dokladem o zaplacení, znamenalo by to vytvoření právní nejistoty. Stěžovatel uzavírá, že se v posuzovaném případě jedná o zásadní otázku u obchodních vztahů, jejichž právní posouzení je velice důležité pro právní ochranu všech jejich účastníků.
Protože návrh ústavní stížnosti byl Ústavnímu soudu podán včas a návrh obsahoval poukaz na porušení ústavních práv stěžovatele, vyžádal si Ústavní soud spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 7 C 59/96. Rovněž si vyžádal vyjádření obou soudů k podané ústavní stížnosti.
Soud I. stupně ve svém vyjádření z 5. 10. 1999 uvedl, že stěžovateli se nepodařilo unést důkazní břemeno a prokázat, že spornou částku skutečně předal a zaplatil Z. H. V ostatním odkázal na obsah spisu a rozsudku, ze kterých vyplývá, že do vlastnického práva stěžovatele nebylo nijak zasaženo a že soudní ochrana mu byla poskytnuta. Pokud stěžovatel namítá, že některé důkazy byly nadbytečné, jedná se o protimluv. Navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Odvolací soud - předseda senátu Dr. R. O. - ve svém vyjádření poukazuje na to, že stěžovatel polemizuje v podstatě se skutkovými závěry okresního soudu, potvrzenými soudem odvolacím. Tyto závěry byly učiněny za situace, kdy obchodní transakce byla mezi účastníky provedena ústně, nebyla v souladu s předpisy a odpůrce (stěžovatel) se dostal do důkazní nouze, když neprokázal, že navrhovatel předmětnou finanční částku od něho převzal. Stížnost se jeví jako forma "dalšího opravného protředku". Souhlasí se stěžovatelem, že žádný obecně závazný právní předpis neupravuje ani nestanoví náležitosti jednotlivých dokladů, jimiž se prokazuje převzetí a předání peněz z uzavřených závazkových vztahů. Musí však mít obecně takové náležitosti, jimiž lze nesporně prokázat finanční úhradu, což se v projednávaném případě nestalo. Navrhuje proto rovněž odmítnutí návrhu jako zjevně neopodstatněného.
Ze spisu okr. soudu, jakož i z obou rozsudků Ústavní soud zjistil, že celému právnímu případu po stránce skutkové byla ze strany soudu I. stupně věnována náležitá péče. Všichni stěžovatelem navržení svědci byli vyslechnuti, z nich J. Č. k návrhu stěžovatele opakovaně. Z její výpovědi je m. j. zajímavé konstatování, že výdajový doklad d/78, na který se stěžovatel odvolával, byl vystaven až dodatečně, když ho chtěl soud. Sám stěžovatel působil velmi nevěrohodně, když původně hovořil o komisním prodeji a poté teprve o kupní smlouvě.
Stěžovatel oběma soudům také nevytýká, že by došlo z jejich strany k porušení práva na spravedlivý proces, napadá však jejich právní závěry z vyvozených právních skutečností, t. j. vadné hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. Tuto námitku stěžovatele Ústavní soud rovněž neshledal jako oprávněnou. Soud I. stupně si navíc pro tyto své závěry opatřil vyjádření Finančního úřadu v Soběslavi, a to nikoli pro hodnocení účetních dokladů, jak tvrdí navrhovatel, nýbrž pro zjištění, zda p. H. byl plátcem DPH z této částky v r. 1993. Bylo zjištěno, že jím nebyl. Soud I. stupně si rovněž vyžádal znalecký posudek soudního znalce K. K. na jeho závěr při svém právním hodnocení navázal.
Pokud stěžovatel vadné hodnocení soudů odvozuje z absence obecného právního předpisu, který by upravoval náležitosti dokladů o finančních výdajích, potom není ve své stížnosti konsekventní, neboť otázkou hodnocení není absence takového dokladu (fa č. 23/93), ale hodnocení základních náležitostí, např. podpisů pro prokázání finančních transakcí. Hodnocení soudů podle §132 o. s. ř. je potom výlučnou záležitostí obecných soudů.
Ingerence Ústavního soudu do rozsudků soudů obecných je dána pouze v případech prokázání porušení ústavních práv stěžovatelů. Event. pochybení v zákonnosti, ke kterému však v projednávaném případě nedošlo, ingerenci Ústavního soudu nepřipouští.
Na projednávaný případ se nemůže vztahovat čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť, jak prokazuje judikatura Ústavního soudu, ochrana podle tohoto článku se vztahuje na vlastnictví již konstituované a nikoli na existenci nebo neexistenci vzájemných platebních vztahů. Nedošlo rovněž k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť právo na spravedlivý proces u stěžovatele nebylo porušeno. Pro úplnost nutno stěžovateli vytknout, že neuvádí, který odstavec citovaných článků Listiny byl porušen, když každý z nich poskytuje ochranu odlišným vztahům.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 17. listopadu 1999