ECLI:CZ:US:1999:2.US.243.99
sp. zn. II. ÚS 243/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 8 To 16/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 8 To 16/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1998, č. j. 43 T 2/97-461, a tvrdí, že těmito rozsudky došlo k porušení čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel (dříve obžalovaný) uznán vinným jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 ve vztahu k §219 odst. 1, odst. 2 písm.f) tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy, jakož i za další sbíhající se trestný čin krádeže z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998, sp. z. 43 T 11/98, mu byl podle §219 odst. 2 za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 let a 6 měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel uvádí, že důkazní řízení, vedené před soudem I. stupně, nepřineslo v jeho věci jediný přímý důkaz, který by svědčil o tom, že se navrhovatel skutečně dopustil trestných činů, za které byl odsouzen. Jedinými důkazy, které podle názoru stěžovatele, měly obecné soudy k dispozici a ze kterých dovodily odpovědnost navrhovatele za trestné činy, uvedené v rozsudku, byla výpověď poškozené M. V. a M. H., když výpovědi dalších svědků byly údajně založeny pouze na dojmech zprostředkovaných poškozenou M. V.
Tím, že oba obecné soudy odmítly provedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem a jeho právním zástupcem (výslech členů ostrahy domu, provedení znaleckého posudku z oboru kynologie) došlo podle tvrzení stěžovatele k porušení shora uvedených práv a svobod.
Z rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že dne 25. 7. 1995 kolem 20 hod. v bytě poškozené M. H. v úmyslu vykrást byt uspal uživatelku tohoto bytu poškozenou M. V. podáním určitých farmaceutických přípravků a po jejím usnutí uzavřel dříve otevřená okna bytu a bez zapálení hořáků pustil zemní plyn plynového sporáku a poté z tohoto bytu odcizil starožitnosti, zlaté šperky a pomocí odcizených klíčů z trezoru i peněžní hotovost ve výši 60.000,- Kč, čímž spáchal poškozené M. H. škodu v celkové výši nejméně 79.000,- Kč. K usmrcení poškozené M. V. nedošlo jen proto, že se tato z omámení probudila asi kolem 1 hod. dne 26. 7. 1995, uzavřela přívod plynu a byt vyvětrala.
Dalšího trestního jednání se navrhovatel dopustil dne 10. 7. 1995 tím, že převzal od poškozené M. H. sadu stříbrných příborů v hodnotě nejméně 10.000,- Kč s příslibem, že tyto prodá za 43.000,- Kč, peníze však nepředal a příbory či peníze získané jejich prodejem si ponechal, takže způsobil této poškozené škodu nejméně ve výši 10.000,- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku Městský soud uvedl, že návrh stěžovatele na doplnění dokazování, ohledně výslechů členů civilní bezpečnostní služby, kteří vykonávali službu v domě v inkriminovaném čase zamítl s tím, že má dostatek důkazů, umožňujících mu v této věci rozhodnout nehledě k tomu, že jak stěžovatel, tak i M. V. se ve svých výpovědích shodli na skutečnosti, že při jejich procházení kolem vrátnice v přízemí domu nebyl nikdy přítomen příslušník bezpečnostní služby, což tento soud vysvětlil zjištěním Policie, uvedeným v záznamu na č. l. 204, z něhož vyplývá, že tito pracovníci provádějí v domě po 2-3 hodinách obchůzky.
K návrhu stěžovatele na provedení důkazů znaleckým posudkem z oboru kynologie, jehož cílem bylo zjištění, jak na zemní plyn v místě spáchání trestných činů reagoval přítomný pes, soud poznamenal, že tento návrh zamítl pro nadbytečnost, když ze svědecké výpovědi poškozené M. V., vzal za prokázané, že pes byl v kritické době zavřený v předsíni, mimo účinky unikajícího zemního plynu.
Soud prvého stupně v rámci důkazního řízení nezjistil žádné polehčující okolnosti, svědčící ve prospěch stěžovatele a dospěl k závěru, že stupeň jeho společenské nebezpečnosti pro společnost je vysoký, když předtím konstatoval ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, že možnost resocializace stěžovatele je problematická, neboť od páchání trestné činnosti jej neodradily ani předchozí uložené a vykonané tresty.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, podle §253 odst. 1 tr. ř., zamítl odvolání podané matkou a sestrou stěžovatele, když současně podle §256 tr. ř. zamítl i odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že námitky stěžovatele, směřující proti rozsudku Městského soudu a Vrchního soudu v Praze stěžovatel již uplatnil v předchozích řízeních a odvolací soud se jimi v rámci odvolacího řízení dosti podrobně zabýval.
K odvolání matky a sestry stěžovatele odvolací soud uvedl, že bylo podáno opožděně, neboť bylo podáno až po uplynutí 8 denní lhůty.
Oba obecné soudy se shodly na tom, že zásadním problémem v projednávané věci je otázka věrohodnosti výpovědi svědkyně M. V., která jako jediný přímý svědek navrhovatele svou výpovědí usvědčuje. Při posouzení této otázky se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, když uvedl, že nemá nejmenší důvod nevěřit této svědkyni, neboť ke křivé výpovědi nemá žádný důvod.
K návrhům stěžovatele na doplnění dokazování již shora označenými důkazy zaujal odvolací soud stejný postoj jako soud prvého stupně, když konkrétně zdůvodnil, proč a z jakých důvodů považuje návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné a uzavřel, že skutkový stav tak, jak jej zjistil soud nalézací, považuje i odvolací soud za prokázaný. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem prvostupňového soudu pouze v časové posloupnosti skutkového děje, když současně kvalifikoval jednání stěžovatele rovněž jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Protože však bylo podáno ve věci odvolání pouze ve prospěch stěžovatele a s ohledem na kvalifikaci skutkové podstaty trestného činu (podle tehdy platného znění tr. zák.) dospěl odvolací soud k závěru, že není nutno dosavadní právní kvalifikaci měnit.
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud je proto obecně řečeno povinen, ale také oprávněn v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování o návrhy stran a provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž jediným hodnotícím kritériem je, aby v průběhu procesu byla zachována rovnost stran. Z uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí o doplnění dokazování spadá do výlučné kompetence příslušného soudu, pokud tento má za to, že z dosavadního průběhu řízení učinil dostatečně důvodné skutkové a právní závěry, které jsou podkladem pro jeho rozhodování.
Soud prvého stupně si učinil závěr o vině stěžovatele především ze svědecké výpovědi poškozené M. V., jakož i z výslechu řady dalších svědků, hodnotil jejich výpovědi a věrohodnost jednak podle osobního dojmu a svého vnitřního přesvědčení, ale současně i z jejich vzájemného kontextu. Pečlivě zvážil i výsledky dalšího rozsáhlého dokazování provedeného ve věci. Své závěry jak právní, tak i skutkové podrobně popsal a rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, takže ani soud odvolací neshledal v tomto směru žádných závad a pochybení. Ke stejnému závěru dospěl odvolací soud i v otázce nadbytečnosti dalších navrhovaných důkazů stěžovatelem a jeho právním zástupcem, když v tomto směru své odůvodnění zamítavého stanoviska logicky a podrobně rozvedl.
Ústavní soud není odvolacím soudem v systému obecných soudů, ani jakousi třetí instancí dozorující nad činností těchto soudů. Vzhledem k zásadě přímosti dokazování mohl by dosavadní důkazy hodnotit odchylně pouze tehdy, pokud by je provedl znovu. Ústavní soud však neshledal opodstatněným závěr stěžovatele o porušení ústavnosti či spravedlnosti procesu v konečném kontextu obou rozsudků, neboť při zvažování možnosti porušení práv a svobod stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že dosavadní průběh trestního řízení nelze označit za porušující ústavnost či zákonnost tak, jak uvádí stěžovatel Z výše uvedeného důvodu proto Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. června 1999