ECLI:CZ:US:1999:2.US.249.99
sp. zn. II. ÚS 249/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. Ž., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 1999, sp. zn. 7 Tvo 49/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 1999, sp. zn. 7 Tvo 49/99, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele (dříve obžalovaného) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 6 Ntv 7/99, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod, sp. zn. 1 T 16/97, jako nedůvodná.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že shora citovaným usnesením bylo rozhodováno o prodloužení jeho vazby v trvání do 31. 5. 1999 s odůvodněním, že i nadále trvají důvody podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Ve stížnosti, kterou navrhovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze, stěžovatel opakovaně zdůraznil, že v projednávaném případě byla překročena tehdy platná 24 hodinová zákonná lhůta k omezení osobní svobody, počítaná od zadržení do předání příslušnému soudu o 3 hod. a 15 minut. V této souvislosti se stěžovatel domnívá, že měl být již v době rozhodování o vzetí do vazby neodkladně propuštěn na svobodu ve smyslu nálezu ÚS ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. IV.ÚS 246/96, publikovaného pod č. 130 svazku č. 6 Sbírky nálezů a rozhodnutí ÚS.
Jestliže tedy v době účinnosti shora uvedeného nálezu Nejvyšší soud ČR stížnost navrhovatele zamítl, když v odůvodnění usnesení zároveň konstatoval, že v průběhu řízení bylo prokázáno překročení 24 hodinové lhůty ve smyslu čl. 8 odst. 3, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které bylo učiněno v souladu s tehdy platnými a účinnými právními předpisy, pak podle názoru stěžovatele došlo k porušení čl. 8 odst. 2, odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89, čl. 90 Ústavy.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud stížnost navrhovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Navrhovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.3. 1997, sp. zn. Nt 213/97, s účinností od 24. 3. 1997 z důvodů podle ustanovení §67 písm. a), písm. c) tr. ř. Dvouletá lhůta trvání vazby měla uplynout dne 24. 3. 1999, proto předseda senátu Vrchního soudu v Praze navrhl v zákonné lhůtě dle §71 odst. 6 tr. ř. její prodloužení s trváním do 31. 5. 1999. O prodloužení vazby bylo tak rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 6 Ntv 7/99. K námitce stěžovatele, ohledně překročení zákonné 24 hodinové lhůty, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že navrhovatel byl skutečně dodán k soudu po uplynutí této lhůty, avšak k porušení zákona nedošlo, neboť tak bylo učiněno v souladu s tehdy platnými právními předpisy.
V další části usnesení se Nejvyšší soud ČR zabýval podmínkami prodloužení vazby a zdůraznil, že trestní stíhání nemohlo být ve dvouleté lhůtě ukončeno, především z nutnosti mnohokrát odročovat hlavní líčení, neboť se potřební svědkové k výslechu nedostavovali. Průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení nebyly zjištěny.
Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR lze bezesporu vytknout nerespektování závazného právního názoru, obsaženého v již citovaném nálezu ÚS ze dne 28. 11. 1996, který byl v době rozhodování tohoto soudu účinný. Bylo tedy nezbytné při posuzování v té době platné 24 hodinové lhůty do doby zadržení stěžovatele ( §76 odst. 1 tr. ř. ) nutno započítat i dobu zajištění navrhovatele ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění platném do 30. 6. 1997.
V tomto směru lze dát stěžovateli za pravdu i když jde o vadu řízení, která je ve své podstatě již dalším rozhodnutím nezhojitelná a neodčinitelná. Tato vada však sama o sobě nemohla mít za následek nesprávnost nebo nezákonnost dalšího řízení ve věci prodloužení vazby. Ani Nejvyšší soud ČR, pokud by ve svém právním hodnocení akceptoval závěr Ústavního soudu, ji ve svém rozhodnutí nemohl zhojit, neboť v podstatě rozhodoval o jiném předmětu řízení.
Ústavní soud je nucen zdůraznit, že předmětem řízení v dané věci nejsou a ani nemohou být předchozí pravomocná rozhodnutí jako je např. rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť řízení před Ústavním soudem není ovládáno revizním principem, jak je tomu v případě obecných soudů, např. v řízení o stížnosti (§147 a násl. tr. ř.), ale Ústavní soud je omezen ve svém jednání především zněním §72 odst. 1 písm. a) ve vztahu k ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu procesní ekonomie lze pak v případě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí zrušit i rozhodnutí orgánu prvostupňového, které tomuto konečnému rozhodnutí předcházelo. Jestliže tedy stěžovatel napadá cestou ústavní stížnosti rozhodnutí o prodloužení vazby, je pak povinností Ústavního soudu zkoumat pouze, zda obecné soudy dodržovaly procesní ustanovení, uvedené v ustanovení §71 a nedošlo-li k překročení zákonné tříleté lhůty s ohledem na dobu trvání vazby. K takovému porušení práv stěžovatele nedošlo a Ústavní soud je nucen konstatovat, že nedošlo ani k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, která se týká právě projednávané věci. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. října 1999