ECLI:CZ:US:1999:2.US.258.98
sp. zn. II. ÚS 258/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti RNDr. T.Š., zastoupeného E.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 6 A 35/96, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel podal dne 3. 6. 1998 Ústavnímu soudu stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 1998, č. j. 6 A 36/96-22, kterým bylo zastaveno řízení proti žalovanému MF ČR .
Ve svém návrhu stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k porušení čl. 36 odst. 2, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to tím, že Vrchní soud v Praze zastavil řízení o žalobě stěžovatele (dříve žalobce), aniž ve věci jednal a porušil tak podle názoru navrhovatele zásady právního státu, které mimo jiné spočívají na dodržování zásad veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti soudního řízení.
Stěžovatel vytýká napadenému usnesení zejména skutečnost, že zastavením řízení bez nařízeného jednání znemožnil stěžovateli vyjádřit se k právní otázce věcné příslušnosti soudu a navíc tento soud údajně mylně rozhodoval v meritu věci o vyhlášce hl. m. č. 23/1995, o úpravě základního nájemného z bytů pro výhodnou polohu domů a nikoli o rozhodnutí MF ČR ze dne 29. 9. 1995 č. j. 16/60514/95, jímž byla shora citovaná vyhláška hl. m. podle ustanovení §28 odst. 3 zák. č. 418/1990 Sb., o hl. m., zrušena.
Shora uvedený postup obecného soudu tak podle názoru stěžovatele vedl k absurdní situaci, kdy se tento soud zabýval vyhláškou jejíž zachování platnosti se navrhovatel podáním žaloby domáhá. Stěžovatel je toho názoru, že věcná příslušnost obecného soudu byla ve věci dána, když podle ustanovení §§244 odst. 3 a 247 odst. 1 o. s. ř. soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů vydaná ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob v případech, kdy žalobce tvrdí, že byl zkrácen na svých právech právě tímto rozhodnutím.
K dotčenému rozhodnutí MF ČR stěžovatel poznamenává, že představuje individuální správní akt, vydaný ve správním řízení. Z uvedeného navrhovatel dovozuje, že ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.) byl rovněž účastníkem tohoto správního řízení, neboť jako majitel činžovního domu byl dotčen citovanou vyhláškou v možnosti realizovat své vlastnické právo zvýšením základního nájemného v domě, s ohledem na výhodnou polohu nemovitosti. Navrhovatel tvrdí, že již zmiňovaná vyhláška byla obcí (hl.m.) vydána v samostatné působnosti podle ustanovení §14 odst. 1 písm. b) zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť do samostatné působnosti obce patří zejména hospodaření s majetkem obce, což podle názoru stěžovatele současně představuje možnost stanovení výše nájemného v obecních bytech. Přeneseně je pak toto oprávnění možné vztáhnout i na stejné právo soukromých vlastníků nájemních domů.
Ze shora řečeného tedy stěžovatel dovozuje, že MF ČR není kompetentním orgánem k přezkoumávání rozhodnutí ( zde má stěžovatel zřejmě na mysli vydávaní obecně závazných vyhlášek), vydaných v samostatné působnosti obcí. Ke stejnému závěru dospěl navrhovatel i v případě, když připustil možnost, že v případě obecně závazné vyhlášky mohlo jít o individuální akt, vydaný v přenesené působnosti obcí. V této souvislosti poukázal navrhovatel dále na skutečnost, že MF ČR svým rozhodnutím nahradilo přípustné správní uvážení obce vlastní úvahou, k takovému postupu však, podle názoru navrhovatele, nemá žádné oprávnění.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 1998, č. j. 6 A 35/96-22, Ústavní soud zjistil, že se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi obsáhle zabýval jak problematikou právního charakteru zrušené vyhlášky hl. m. č. 23/95 ze dne 27. 6. 1995, tak i samotného žalobou napadeného rozhodnutí MF ČR ze dne 29. 9. 1995, č. j. 16/60514/95, a dospěl k těmto závěrům :
Shora již citovaná vyhl. č. 23/95 byla vydána RZ hl. m. podle §24 odst. 1 a §45 písm. c) zák. č. 367/1990, ve znění pozdějších předpisů, a podle §4a odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1991 o působnosti orgánů ČR v oblasti cen. Vyhláška měla nabýt účinnosti dnem 1. 10. 1995. Dne 29. 9. 1995 bylo podatelně Magistrátu hl.m. doručeno rozhodnutí MF ČR, které jednak zrušilo dotčenou vyhlášku č. 23/1995 pro rozpor s ustanovením §4a odst. 1 zák. č. 265/1991 Sb., a §9 odst. 1 vyhl. č. 176/1993 Sb., když současně poukazem na ustanovení §55 odst.2 správního řádu vyloučilo "odkladný účinek" tohoto zrušení v případě odvolání proti tomuto rozhodnutí.
Vrchní soud opřel své rozhodnutí o zastavení řízení především o skutečnost, že správní soudnictví je založeno na principu přezkoumávání individuálních správních aktů s vyloučením přezkumu aktů normativních. V této souvislosti poukázal na čl. 87 Ústavy, v návaznosti na ustanovení §248 o. s. ř.
Soud při rozhodování o věcné příslušnosti k projednání věci vyšel z právního závěru, že dotčená vyhláška hl.m. č. 23/1995 je aktem obecně závazným, a to s ohledem na její obsah, přičemž tato vyhláška je soudem právě vzhledem k ustanovení §248 odst. 1 o. s. ř. nepřezkoumatelná.
Dalším výkladem práva pak dospěl vrchní soud k závěru, že jde-li v případě zrušené vyhlášky o akt normativní povahy musí mít nutně stejnou povahu i akt zrušující. Závěrem proto vrchní soud konstatoval, že řízení bylo nutno zastavit podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř., neboť byl žalobou napaden obecně závazný normativní akt, který je z přezkumu soudu vyloučen.
Jak již v napadeném usnesení konstatoval Vrchní soud v Praze, jak předmětná vyhláška hl. m. č. 23/1995, Sbírky obecně závazných vyhlášek hl. m., tak i rozhodnutí MF ČR ze dne 29. 9. 1995, č. j. 16/60514/95, které tuto vyhlášku zrušilo podle §28 odst. 3 zák. č. 418/1990 Sb., nebyly tyto akty vydány ve správním řízení. Stěžovatel tedy nebyl a ani nemohl být účastníkem těchto řízení ve smyslu §14 zák.č. 71/1967 Sb., (správní řád) a nebyl tedy k podání žaloby proti rozhodnutí MF ČR aktivně legitimován. Pokud se týká odkazu na ustanovení §244 odst. 3 o. s. ř. v části věty ....",jakož i další rozhodnutí, které zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob", nezbývá než zdůraznit, že napadené "rozhodnutí" MF ČR bylo vydáno jako vnější akt státní správy, vydaný v rámci nadřízenosti a podřízenosti orgánů při výkonu státní správy, kdy Ministerstvo financí ČR v přenesené působnosti vystupuje ve smyslu ustanovení §28 odst. 3 zák. č. 418/1990 Sb., o hl. m., a §§1 a 2 zák. č. 265/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako věcně příslušný ústřední orgán státní správy při uplatňování, regulaci a kontrole cen výrobků, výkonů, prací a služeb, cen dalšího majetku a majetkových práv. Podle ustanovení §21 odst. 1, 2 ve vztahu k ustanovení §24 odst. 1 zák. č. 367/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obec vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony, t.j. v přenesené působnosti. Při výkonu přenesené působnosti je obec povinna se řídit zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích i směrnicemi ústředních orgánů státní správy.
Výkon státní správy ve věcech spadajících do přenesené působnosti může obec realizovat vydáváním obecně závazných vyhlášek pouze na základě zmocnění uvedeného přímo v příslušném zákoně a jeho mezích. V případě překročení mezí oprávnění má pak Ministerstvo financí ČR, v daném případě jako ústřední orgán státní správy, na úseku cenového hospodářství povinnost takovéto opatření či obecně závaznou vyhlášku zrušit.
Tento vrchnostenský zásah ústředního orgánu státní správy je možný výhradně za situace, kdy předmětem kontrolního dozoru nejsou rozhodnutí vydaná ve správním řízení, neboť v takovém případě je nutný postup při jeho rušení ve smyslu zák. č. 71/1967 Sb.
Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy mohou orgány územní samosprávy vydávat právní předpisy (obecně závazné právní akty) na základě a v mezích zákona, předpokladem k této činnosti je skutečnost, zda jsou k tomu zákonem zmocněny. V tomto článku Ústavy se tedy jasně promítá pravomoc orgánů územní samosprávy vydávat obecně závazné vyhlášky v přenesené působnosti. Přenesená působnost vykonávat státní správu je obsažena v ustanovení §21 a §24 odst. zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Obecně lze tedy říci, že v obecně závazné vyhlášky obce vydané v samostatné působnosti, tím spíše pak v přenesené působnosti, nemohou jít nad rámec zákonného zmocnění, stanoveného příslušným zákonem, neboť platí zásada vyplývající z čl. 2 odst. 2, 3 Listiny a čl. 4 Listiny, neumožňující výkon takové obecně závazné vyhlášky, jejíž znění by bylo v rozporu se zákony a obecně závaznými právními předpisy. Rada hl. m. při vydání vyhl. č. 23/1995 překročila meze své kompetence a zmocnění obsažené v zákoně, takže ústřednímu orgánu státní správy - Ministerstvu financí ČR nezbylo, než citovanou vyhlášku zrušit pro rozpor se zákony.
Vrchní soud ve svém usnesení dospěl k závěru, že v otázce právního charakteru rozhodnutí Ministerstva financí ČR lze dovodit, že se jedná o normativní právní akt stejné právní síly jako je obecně závazná vyhláška obce. Ústavní soud se sice neztotožňuje s tímto závěrem, neboť poukazuje na judikát Ústavního soudu publikovaný pod sp. zn. IV.ÚS 106/95 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5 roč. 1996 - I. díl na straně 421-424, který uvedl, že ministerstva či jiné správní úřady jsou-li k tomu zákonem zmocněny, mohou na základě zákona a jeho mezí vydávat normativní právní akty nižší právní síly.
Podle názoru Ústavního soudu však vrchní soud nepochybil, pokud ve věci žaloby stěžovatel zastavil řízení, neboť soud není oprávněn v této věci rozhodovat.
Ústavní soud neshledal, že by v občanskoprávním řízení, skončeném napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele tvrzené v návrhu a ústavní stížnost proto jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 7. června 1999