ECLI:CZ:US:1999:2.US.258.99
sp. zn. II. ÚS 258/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti 1) M. M., 2) M. H., zastoupených JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem-pobočka v Liberci ze dne 14. 1. 1999, č. j. 29 Co 848/98-31, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelky v podání tvrdí, že jako oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o půdě), se domáhaly z titulu znehodnocení obytné budovy č. p. 8 a kůlny v k. ú. P., okr. Liberec zaplacení částky 163.042,20 Kč podle ustanovení §23 zákona o půdě po zemědělském družstvu P. v likvidaci.
Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatelky uvedly, že předmětná hospodářská usedlost s příslušenstvím přešla v rozsahu ideální poloviny do vlastnictví čs. státu na základě trestního rozsudku lidového soudu v Trutnově v r. 1952. V roce 1970 byla ideální polovina nemovitostí vydána původnímu vlastníku na základě smlouvy o bezplatném převodu a byla registrována Státním notářstvím v Liberci.
Stěžovatelky si nechaly vypracovat znalecký posudek na znehodnocení domu č. p. 8 a kůlny, které údajně vzniklo v době jejich užívání zemědělským družstvem v letech 1952-1970. Navrhovatelky tvrdí, že ve smyslu zákona o půdě jim měla být obecnými soudy přiznána finanční náhrada za užívání jejich majetku zemědělským družstvem v období let 1952 - 1970. Jestliže však obecné soudy rozhodly, že navrhovatelky nemají nárok na náhradu za znehodnocení nemovitostí, pak tímto výrokem porušily čl. 11 odst. 2, odst. 4 Listiny základních práv a svobod a postup těchto soudů je nutně v rozporu s obecným zájmem společnosti na nápravě spáchaných křivd.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 14. 1. 1999, č. j. 29 Co 848/98-31, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud rozhodl na základě odvolání stěžovatelek proti rozsudku soudu I. stupně tak, že rozsudek ve výroku pod bodem I. potvrdil a pod bodem II. výroku žalobu s žádostí o náhradu za znehodnocení kůlny, postavené na pozemku p. č. 64/2 v k. ú. P., zamítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že na daný případ nelze aplikovat zákon o půdě z toho důvodu, že ideální polovina nemovitého majetku byla vrácena již v r. 1970 na základě platně registrované smlouvy, uzavřené mezi F. M. a tehdejším JZD v P. podle ust. §27 a násl. zákona č. 82/1968 Sb., o soudních rehabilitacích. Krajský soud zdůraznil, že ve smyslu §6 odst. 1 zákona o půdě mohou být tímto zákonem dotčeny pouze nemovitosti, které jsou vydávány nebo budou vydány ve smyslu příslušných ustanovení cit. zákona.
Z textu zákonných ustanovení zákona o půdě nelze dovodit, že by se tento zákon rovněž vztahoval na nároky osob, jimž byl nemovitý majetek již vrácen na základě zákona č. 82/1968 Sb. S ohledem na tuto skutečnost nepovažoval odvolací soud za nutné zabývat se otázkou včasnosti výzvy a dodržení zákonných lhůt k uplatnění nároku tak, jak to provedl soud I. stupně v průběhu řízení. Ze stejného důvodu odvolací soud zastavil řízení o náhradě za údajné znehodnocení kůlny, postavené na pozemku p. č. 64/2 v k. ú. P..
Ústavní soud z podaného návrhu zjistil, že stěžovatelky nenapadají skutková zjištění obecných soudů, ale tvrdí, že k údajnému porušení práva na ochranu vlastnictví došlo při výkladu příslušných ustanovení zákona o půdě. Tento názor není správný. Obecné soudy jsou povinny ve smyslu čl. 90 Ústavy dodržovat znění příslušných zákonů tak, jak byly vydány. V daném případě se nejedná o výklad zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť v textu citovaného zákona je výslovně uvedeno na jaký okruh případů a za jakých podmínek se režim zákona o půdě vztahuje. K právním závěrům obecných soudů v tomto směru nelze ničeho dodat a Ústavní soud se s odůvodněním, obsaženým v napadeném rozsudku krajského soudu zcela ztotožňuje. S ohledem na tuto skutečnost proto Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. října 1999