ECLI:CZ:US:1999:2.US.262.98
sp. zn. II. ÚS 262/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti M.F., zastoupené advokátem JUDr. L.Z., proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně, sp. zn. 2 Cdon 371/97, ze dne 5. 3. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání v restituční věci proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. 7 Co 2218/96, s odůvodněním, že ačkoliv v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně navrhla, aby odvolací soud připustil dovolání, tento nikde neuvedl, že návrh na dovolání zamítá nebo že dovolání nepřipouští a proto vycházela z toho, že dovolání je připuštěno, když s odkazem na znění o.s.ř. dovodila pouze nutnost podat je ve lhůtě a uvést dovolací důvody.
Současně poukázala i na písemné vyhotovení rozhodnutí krajského soudu, v němž se výslovně uvádí v části
Poučení: "Proti tomuto rozsudku nelze podat další řádný opravný prostředek. Za podmínek blíže uvedených v o.s.ř. proti tomuto rozsudku lze podat mimořádný opravný prostředek." a dále namítla, že nebyla odvolacím soudem vyslechnuta k tomu, v čem spatřuje zásadní význam rozhodnutí. Poté uvedla, že Nejvyšší soud se nijak nezabýval projevem odvolacího soudu v tom smyslu, jak ho chápe, totiž že pro chybějící výslovný projev odvolacího soudu došlo k založení přípustnosti dovolání, a dovodila porušení poučovací povinnosti soudu krajským soudem, který svým rozsudkem vytvořil procesní nejistotu účastníků řízení o rozsahu jejich práv a povinností s možností jejich zúžení. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ÚS 253/96, č. 19, ze dne 20. 2. 1997. K případné námitce Nejvyššího soudu v tom směru, že přípustnost dovolání nemůže být založena poučením soudu, zpochybnila postoj krajského soudu, pokud chtěl vyvolat přesvědčení o přípustnosti dovolání, ačkoliv věděl, že nemusí být dovolacím soudem uznáno jako postoj překonaný již uvedeným nálezem Ústavního soudu. Dále v poměru k usnesení Nejvyššího soudu namítla, že restituční věci jsou vždy věcí zásadního významu, s tím, že v době podání dovolání existovalo na tíseň pouze jedno rozhodnutí, přičemž přesto, že v období do rozhodnutí o dovolání došlo k vývoji judikatury i ze strany Ústavního soudu jde o judikaturu nevystihující daný případ. Navíc byly dle stěžovatelky přehlédnuty další dovolací důvody, které uplatnila dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci a dle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., tj. nepřezkoumatelnost, neboť rozhodnutí soudu nehodnotí skutkový a právní stav z důvodu úmrtí původního vlastníka a přitom soud měl ale k dispozici jiné důkazy. Konečně namítla, že vedle vyložení pojmu tísně věc byla zásadního významu z pohledu aplikovatelnosti §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., tj. převzetí věci bez právního důvodu v případě, že darovací listinou stran pozemku ani jinou listinou nebylo pamatováno i na stavby nacházející se na pozemku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 687/91, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to z těchto důvodů. Namítá-li stěžovatelka, že nerozhodnutím odvolacího soudu o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání byla založena jeho přípustnost, potom zcela přehlíží znění §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., z něhož jasně plyne věcná příslušnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání v případě, kdy nebyla přípustnost založena výrokem rozsudku soudu odvolacího, jak je tomu v dané věci. Rovněž tak má Ústavní soud za to, že pokud se Nejvyšší soud, protože restitučnímu nároku nebylo krajským soudem vyhověno pouze z pohledu §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb., tj. nenaplnění znaku tísně, a to na základě skutkového zjištění o tom, že darování se týkalo jak pozemků, tak staveb, zabýval pouze otázkou, zda při rozhodování o naplnění znaku tísně jde po právní stránce o věc zásadního významu či nikoliv, nic vytknout, a to proto, že pro skutkové zjištění odlišného režimu pozemků a staveb, tedy aplikaci §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., již v dovolacím řízení neměl prostor, neboť dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tj. nesprávná skutková zjištění, nepřichází u dovolání v režimu §239 odst. 2 o.s.ř., což je situace stěžovatele, v úvahu. Pokud jde o posouzení "zásadního významu" právní stránky případu, (§239 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s dovolacím důvodem dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.), ta je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež nepodléhá přezkumu Ústavního soudu (srov. v tomto směru též rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 181/95).
Stran dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., uplatněného až pro účely řízení o ústavní stížnosti, dlužno dodat, že nečinnost v řízení před obecnými soudy nelze dohnat v rámci řízení před Ústavním soudem. Všechny shora uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitkami stěžovatelky, směřujícími proti krajskému soudu ohledně nedostatku rozhodnutí o dovolání ve výrokové části rozsudku a ohledně nedostatku jejího výslechu v otázce, v čem spatřuje zásadní význam rozhodnutí, se nezabýval, neboť v tomto směru je ústavní stížnost zjevně opožděná (srov. ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., v němž je upravena 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti, která byla v dané věci podána na poště k přepravě 5. 6. 1998, zatímco rozsudek krajského soudu byl zástupkyni stěžovatelky doručen 15. 1. 1997).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 1. 6. 1999 předseda senátu Ústavního soudu