ECLI:CZ:US:1999:2.US.282.99
sp. zn. II. ÚS 282/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti S. N., zastoupené JUDr. K. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. 10 Co 350/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Dne 10. 6. 1999 obdržel Ústavní soud stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva. Pod takto označeným podáním se však dle jeho obsahu i petitu návrhu skrývá ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. 10 Co 350/99.
Ke skutkový okolnostem právní věci stěžovatelka uvedla, že v r. 1993 uzavřel její manžel nájemní smlouvu na byt 5+2 s právním předchůdcem současného vlastníka domu na ulici Z. 12/4 v Karlových Varech. Manžel stěžovatelky se z bytu odstěhoval, takže podle názoru stěžovatelky svědčí nájemní právo nyní jí.
Navrhovatelka se domáhala cestou občansko-právního řízení m. j. vydání předběžného opatření, které by spočívalo v obnově dodávky teplé a studené vody, jakož i vytápění jejího bytu. Návrh byl v odvolacím řízení zamítnut s odůvodněním, že předpokladem vydání předběžného opatření je zjištění, zda tvrzený nárok skutečně existuje a je dána v souvislosti s ním naléhavá potřeba úpravy. Krajský soud proto dovodil nutnost prokázat existenci nájmu bytu na ulici Z. 12/4 v Karlových Varech. V souvislosti s ověřením bytových poměrů stěžovatelky vycházel odvolací soud ze správy Stavebního úřadu v Karlových Varech ve které se uvádí, že v předmětném domě nebyla žádná bytová jednotka zkolaudována a nelze proto dovodit možnost řádného užívání bytu. Část objektu užívaného stěžovatelkou je ve skutečnosti nebytovými prostorami, které byly navrhovatelkou uzpůsobeny k bydlení, což však nic nemění na skutečnosti, že pro právní posouzení, zda se jedná o byt či nikoli, je rozhodný stavebně-technický charakter objektu, vyjádřený formou kolaudačního rozhodnutí. Teprve po vydání kolaudačního rozhodnutí lze stavbu užívat k účelu, uvedenému v kolaudačním rozhodnutí.
Stěžovatelka sice nepopírá, že k předmětným stavebním úpravám, které měly nebytové prostory změnit na byt, bylo již dříve vydáno stavební povolení, avšak ke kolaudaci se změnou charakteru užívání stavby nedošlo, domnívá se však, že nelze v této souvislosti souhlasit s výše uvedeným právním závěrem krajského soudu, když podle skutečného stavu v době uzavření nájemní smlouvy, deklarovaného v nájemní smlouvě, se jednalo o byt.
Opačný výklad by prý popíral základní princip soukromého práva, totiž princip smluvní volnosti, a k důkazu existence bytu stěžovatelka navrhuje použít obecné pravidlo pro výklad právních úkonů podle §35 odst. 2 o. z., totiž vykládat ho podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Stěžovatelka se domnívá, že uzavřením nájemní smlouvy došlo k naplnění skutečné vůle smluvních stran. V návrhu se stěžovatelka dovolává ochrany Ústavního soudu z důvodu údajného porušení jejího práva na ochranu obydlí a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a současně rozhodl o povinnosti účastníků řízení uhradit jí náklady řízení do 3 dnů od právní moci nálezu.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni se podává, že odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení, aniž ve věci nařídil jednání [ §212 odst. 1 ve vztahu k §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř ], a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, když stěžovatelka v průběhu řízení neosvědčila nárok, v rámci něhož se předběžné úpravy domáhá. Tímto nárokem je stěžovatelkou tvrzený nájem bytu v Karlových Varech na ulici Z. 12/4. Ze sdělení vlastníka domu P., s. r. o., vyplývá, že objekt užívaný stěžovatelkou je bývalou školkou a kuchyní s jídelnou. V části budovy se dříve nacházelo i kino.
Krajský soud správně dovodil, že rozhodný pro posouzení je kolaudační stav objektu a nikoli faktický způsob užívání, přičemž vycházel ze znění §85 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle něhož lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že o. z. nevymezuje pojem "byt" je nutné v této souvislosti přikročit k výkladu tohoto pojmu obsaženého v jiných zákonných právních předpisech, jako je např. zák. č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Citovaný zákon v §2 pod písm. b) uvádí, že bytem lze rozumět místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Jak ze znění cit. ustanovení zák. č. 72/1994 Sb., tak i z ustanovení §85 odst. 1, odst. 2 stavebního zákona jasně vyplývá, že možnost změny charakteru nebytových prostor na byt je možné pouze na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí. Není možné tedy, jak uvádí stěžovatelka, vykládat pojem "byt" podle úmyslu smluvních stran smlouvy vybudovat z nebytových prostor byt. Neunesení důkazního břemene v řízení před obecnými soudy nelze pak považovat za porušení práva stěžovatelky na ochranu obydlí. Ústavní soud nezjistil, jak porušení práva tvrzeného stěžovatelkou, tak ani chybný postup obecných soudů v pravomocně skončeném řízení o vydání předběžného opatření. Senát Ústavního soudu proto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. října 1999