ECLI:CZ:US:1999:2.US.283.98
sp. zn. II. ÚS 283/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. K.F., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 1998, čj. 2 Odon 35/97-116, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 1997, čj. 20 Co 166/96-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 20 Co 166/96, ze dne 17. 1. 1997, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jímž byla jeho žaloba na zaplacení 5.809.400,- Kč, odpovídající slevě za závady zjištěné na jím vydražené provozní jednotce v částce 2.822.300,- Kč zamítnuta a v částce 2.927.100,- Kč bylo řízení v důsledku zpětvzetí zastaveno. Pokud jde o zamítnutou částku 2.822.300,- Kč, dospěl krajský soud k závěru, že majetek stěžovatel získal kupní smlouvou, a proto by bylo možno uvažovat o odpovědnosti za vady podle §597 odst. 1 obč. zákona, avšak že tato nebyla uplatněna v prekluzivní 6 měsíční lhůtě, tj. do 11. 6. 1993, ačkoliv z předložených příloh soudu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel v této lhůtě vady vytkl a uplatnil. Krajský soud pak připustil dovolání, přičemž za otázky zásadního právního významu vymezil otázku právní povahy příklepu licitátora a otázku částečné neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k provozní jednotce. Stěžovatelovo dovolání, namítající nesprávnost skutkového závěru o tom, že stěžovatel vady ve lhůtě stanovené zákonem nevytkl, však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro jeho nepřípustnost, protože se netýkalo dvou otázek zásadního právního významu, jak je odvolací soud vymezil. Uvedený postup považuje stěžovatel za zcela formální přístup k aplikaci práva, nerespektující povinnost soudu zjišťovat materiální pravdu a následně na ní aplikovat právo, a tím i porušující ústavní zásadu práva na soudní ochranu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 6 C 100/95, z něhož zjistil, že odvolací soud bez návrhu stěžovatele ve výroku rozsudku vyslovil přípustnost dovolání a v odůvodnění uvedl, že v předmětném řízení byla řešena jakožto otázka zásadního právního významu otázka právní povahy příklepu licitátora při veřejné dražbě a právní otázka částečné neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k provozní jednotce.
Dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve svém dovolání sice odkázal na §241 odst. 2 (správně 3) písm. d)(nesprávné právní posouzení věci) o.s.ř., nicméně současně s odkazem na dopisy ze dne 6. 1. 1993, 25. 2. 1993, 19. 3. 1993, 10. 3. 1993, 17. 3. 1993, 29. 4. 1993 a 10. 5. 1993 namítal nesprávnost skutkového zjištění soudu o tom, že právo z odpovědnosti za vady nebylo uplatněno do 6 měsíců. Nejvyšší soud pak ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatel se sám vyslovení přípustnosti dovolání nedomáhal a stejně tak se ve svém dovolání nepřidržel vyřešení těch právních otázek, jejichž přípustnost byla založena rozhodnutím odvolacího soudu, tj. otázky právní povahy příklepu licitátora při veřejné dražbě, a právní otázky částečné neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k provozní jednotce.
Protože stěžovatel zcela přehlíží tu podstatnou okolnost, že dovolání dle §239 o.s.ř. se váže na rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a potažmo dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. a), písm. b), písm. d) o.s.ř., a nelze jím proto řešit problém skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, tedy dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jak se právě snaží docílit stěžovatel, když namítá s odkazem na listinné důkazy nesprávnost skutkového závěru soudu o tom, že právo z odpovědnosti za vady nebylo uplatněno do 6 měsíců, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Stran ústavní stížnosti, podané na poště k přepravě dne 19. 6. 1998, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, Ústavní soud uvádí, že tato je s ohledem na 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti, upravenou v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., podána opožděně, neboť rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovateli, resp. jeho zástupci, doručen 20. 2. 1997.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 8. 6. 1999 předseda senátu Ústavního soudu