ECLI:CZ:US:1999:2.US.285.99
sp. zn. II. ÚS 285/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. K., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2006/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 1994, sp. zn. 22 Co 443/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 11. 6. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2006/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 1994, sp. zn. 22 Co 443/93, a to pro porušení čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 1994, sp. zn. 22 Co 443/93, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 1993, č. j. 18 C 294/91 - 23, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 1993, č. j. 18 C 294/91 - 31, změněn tak, že žaloba se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 105 585,50,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. 4. 1991 do zaplacení, se zamítá.
Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel (žalobce) dovolání.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2006/97, dovolání stěžovatele zamítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení ústavních práv spatřuje v tom, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší soud ČR žádným způsobem nehodnotily výpovědi svědků JUDr. Š., Č. a B., přestože nalézací soud tyto důkazy přijal a provedl.
V souladu s ustanovením §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci ( 132 o. s. ř.).
Správně Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že "pouhá okolnost, že soud dospěl při hodnocení provedených důkazů k odlišnému závěru, než jaký od jejich provedení očekával účastník navrhující tyto důkazy, neznamená sama o sobě vadnost skutkových zjištění soudu".
Odvolací soud správně zjistil skutkový stav věci a tento skutkový stav rovněž odpovídajícím způsobem právně posoudil. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěry dovolacího soudu, který v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí uvádí: "skutková zjištění odvolacího soudu vztahující se k okolnostem rozhodujícím pro právní posouzení této věci netrpí ani neúplností, ani nevykazují vnitřní logické rozpory, aniž by jejich získání bylo poznamenáno vadami při provádění důkazů...".
Protože stěžovatel neuvedl soudu jiné důkazy, o které by přel svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností rovněž neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, podle kterého Ústavní soud rozhoduje o stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 Ústavy, který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. října 1999