ECLI:CZ:US:1999:2.US.294.99
sp. zn. II. ÚS 294/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. F. Č., zastoupeného JUDr. Ing. V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze , sp. zn. 21 Co 405/97, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 1999, se domáhá stěžovatel, aby nálezem bylo stanoveno, že k rozhodování ve věci sp. zn. 21 Co 405/97 u Městského soudu v Praze je příslušný senát, jehož předsedou je JUDr. I. V.
Svůj návrh odůvodňuje poukazem na to, že v projednávané věci vydal Obvodní soud v Praze 2 dne 23. 5. 1996 pod sp. zn. 9 C 74/94 rozsudek, podle kterého byl spolu se spoluvlastnicí nemovitostí odsouzen k tomu, aby zaplatil žalobcům - vel. účastníkům částku 660,- Kč a aby jim odevzdal další klíče od vchodu do nemovitosti, do dvorka a od půdy. Tento rozsudek odporoval podle názoru stěžovatele smlouvě o věcném břemenu, kterou má s vedl. účastníky uzavřenu a podal proti němu odvolání. Kromě odvolání podal dvakrát námitku podjatosti proti předsedkyni soudu.
Městský soud v Praze za předsednictví senátu JUDr. I. V. v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn. 29 Co 362/96-48, rozsudek soudu I. stupně zrušil s vyslovením závazného právního názoru. Soud I. stupně potom rozhodl stejnou soudkyní zcela stejně jako v prvém verdiktu, aniž by, jak uvádí stěžovatel, přihlédla k již vyslovenému právnímu názoru odvolacího soudu.
Stěžovatel proto podal nové odvolání a věc je vedena u Městského soudu pod sp. zn. 21 Co 405/97. Své námitky podjatosti zdůvodňuje tím, že odvolací soud i soud I. stupně se nachází ve stejné budově a že soudci rozhodují z profesní kolegiality ve prospěch své kolegyně - vedl. účastnice. Své námitky podjatosti dokresluje skutečností, že soudkyně, která rozhodovala věc soudu I. stupně se stala soudkyní odvolacího orgánu. Vznesené námitky podjatosti soudu byly zamítnuty.
S odvoláním na konzultace s pracovnicemi Ministerstva spravedlnosti a s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, se nyní stěžovatel domáhá toho, aby jeho odvolání bylo u Městského soudu v Praze projednáno v senátu č. 29 Co za předsednictví předsedy senátu JUDr. I. V. a nikoli v senátu 11 Co s předsedkyní JUDr. J. N. Svůj požadavek opírá o čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nesmí být odňat svému soudci.
Protože petit návrhu ústavní stížnosti se dotýká výlučně toho, aby rozhodování ve věci stěžovatele vedené pod, sp. zn. 21 Co 405/97, u Městského soudu v Praze bylo svěřeno senátu, jehož předsedou je JUDr. I. V., zaměřil se Ústavní soud nejprve na zjištění, zda došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ve svém návrhu stěžovatel cituje pouze polovinu tohoto ustanovení. Věta druhá, která stanoví základní právo občana na to, že nesmí být odňat svému zákonnému soudci, upřesňuje pojem zákonného soudce tím, že pouze "zákon stanoví příslušnost soudu i soudce".
Věcnou příslušnost soudu stanoví §9 a §85 o. s. ř. K takovému porušení nedošlo a ani stěžovatel ji nenamítá.
Otázku zákonného soudce řeší vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána na základě zmocňovacího ustanovení §374 odst. 1 o. s. ř.
V §2 odst. 1 cit. vyhlášky se stanoví, že rozdělení prací u soudů je stanoveno na kalendářní rok rozvrhem práce; v tomto rozvrhu je třeba stanovit i zastupování soudců.
V §2 odst. 2 cit. vyhlášky je dána pravomoc předsedovi soudu k přesunu případu do jiného senátu, mimo jiné i v případě vyloučení soudce podle §16 odst. 2 o. s. ř.
Podle dožádaného vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999 sp. zn. Spr. 1610/99, Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o námitce stěžovatele usnesením ze dne 1. 6. 1998, č. j. Nco 95/98-77, vyloučil z projednávání v dané věci pět soudců, přičemž ostatní soudci, kteří byli určeni jako zastupující senátu 21 Co, vyloučeni nebyli.
K nové námitce podjatosti soudce, zejména předsedkyně senátu Dr. J. P., kterou stěžovatel vznesl dne 17. 10. 1998, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nco 293/98 tak, že vyjmenovaní soudci Městského soudu v Praze Dr. J. P., Dr. H. Č., Dr. J. K. a vyjmenovaní členové zastupujících senátů nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci 21 Co 405/97 Městského soudu v Praze.
Po doručení tohoto rozhodnutí učinil stěžovatel dne 1. 4. 1999 návrh, aby projednávaný případ byl přikázán k rozhodnutí senátu 29 Co (předseda Dr. I. V.). Již nařízené jednání ve věci bylo odročeno s tím, že spis byl předložen předsedovi Městského soudu v Praze. Předseda odvolacího soudu podle rozvrhu práce přikázal souzený případ senátu 11 Co jako senátu zastupujícímu, neboť dva členové senátu 21 Co byli rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 1998 z projednávání a rozhodnutí ve věci vyloučeni.
Všechny tyto postupy splňovaly zákonné podmínky podle výše cit. vyhlášky. Otázka určení zákonného soudu není a ani nemůže být věcí subjektivního posouzení účastníka řízení, nýbrž ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny je stanovena zákonem.
Stěžovatel však opětovně dne 31. května 1999 vznesl námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu 11 Co, neboť jej již dříve poškodila v jeho sporu o věcné břemeno, současně s námitkou podjatosti soudce podal návrh, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Po vyjádření všech soudců, kteří jsou členy senátu 11 Co, 21 Co a 51 Co Městského soudu v Praze, byl spis předložen k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Ten o věci k datu podání návrhu ústavní stížnosti dosud nerozhodl.
Nejen, že nebylo prokázáno porušení ústavnosti, t. j. čl. 38 odst. 1 Listiny, ale naopak bylo zjištěno, že věc je nadále v řízení Vrchního soudu v Praze, který má návrhem na vyloučení soudců a přikázáním věci jinému soudu řešit stejnou otázku ovšem z jiného pohledu.
Proto byl nucen Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm.e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 8. prosince 1999