ECLI:CZ:US:1999:2.US.301.98
sp. zn. II. ÚS 301/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. 8 To 23/98, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. 1 T 9/97, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1998, sp. zn.
8 To 23/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. 1 T 9/97, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal s odvoláním na
porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 2 odst. 3
Ústavy ČR zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byl uznán
vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona ve
spolupachatelství s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1,
2 písm. b), c) tr. zákona a trestným činem ublížení na zdraví
podle §224 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s dozorem. Na
odůvodnění uvedl, že ačkoliv nebyla naplněna subjektivní stránka,
byl uznán vinným trestným činem vraždy a trestným činem vydírání.
K okolnostem, týkajícím se naplnění subjektivní stránky, pak
namítal, že před spácháním těchto trestných činů předem zavolal
policii, že automobil s poškozeným tzv. revíroval, osvětloval
louky připojeným hledáčkem, takže byli všichni odsouzení
přesvědčeni, že se jedná o pytláky, a navíc automobil napřed
směřoval na stěžovatele spolu s odsouzeným B. a teprve poté řidič
strhl řízení doprava, ale to již v době, kdy oba jmenovaní utíkali
do pole a přitom používali střelnou zbraň. Z těchto důvodů má
stěžovatel současně za to, že je třeba uvažovat, zda nešlo pouze
o zkratovou reflexní reakci či domnělou nutnou obranu. Poté
stěžovatel poukázal na závěr Vrchního soudu v Praze, v němž se na
jedné straně připouští, že nebylo možné, aby stěžovatel zbraní
jakkoliv mířil, a dokonce se výslovně konstatuje, že stěžovatel
"nechtěl" zastřelit poškozeného, ale na druhé straně se přesto
dovozuje nepřímý úmysl dle ustanovení §219 tr. zákona, tj.
vraždy. Dále dovodil, že smrt byla následkem tragické nehody, a to
nejen proto, že zbraň technicky míření neumožňovala, ale
i s ohledem na druhý výstřel, k němuž došlo v době, kdy již díky
i svítícím koncovým světlům bylo možné přesné míření, a kdy
výstřel zcela zjevně padl mimo automobil jako varování.
Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření
s odkazem na sběrný spis uvedl, že stěžovatelova ústavní stížnost
je jen opakováním obhajoby, se kterou se již obšírně vypořádaly
oba obecné soudy ve svých rozhodnutích.
Krajský soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní
stížnosti konstatoval, že stěžovatel pouze znovu poukazuje na
okolnosti, na které již bylo reagováno v odůvodnění napadených
rozhodnutí.
Vrchní státní zastupitelství i krajské státní zastupitelství
se svého práva být vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním
soudem vzdala.
Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod, tak jak předpokládá
ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu,
jakožto orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR, než
se věcí zabývat.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 1 T 9/97, Ústavní soud zjistil, že
stěžovatel byl v záhlaví uvedenými rozsudky uznán vinným trestným
činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, trestným činem
vydírání, spáchaným ve spolupachatelství podle §235 odst. 1, 2
písm. b), c) tr. zákona, a trestným činem ublížení na zdraví podle
§224 odst. 1 tr. zákona. Trestného činu vraždy a vydírání se měl
stěžovatel dopustit na základě zjištění, že dne 22. 9. 1996 mezi
01.00 a 02.00 hod. v obci M., okres České Budějovice, společně
s již pravomocně odsouzenými J. B. a J. P., ozbrojeni loveckými
zbraněmi po předchozí vzájemné dohodě vyčkávali příjezdu osobního
vozidla značky Fiat Bravo, řízeného T. M. se spolujezdci M. M.
a ing. M. M., a v domnění, že jde o pytláky, se snažili tomuto
vozidlu zabránit v další jízdě a když se řidič snažil urychleně
z křižovatky polních cest odjet, obžalovaný L. M. vystřelil ze
vzdálenosti 15 až 25 m kulovnicí značky ČZ vzor ZKK 661 ráže 243
W s optikou na vozidlo, přičemž hlaveň směřovala na okna
projíždějícího vozidla a zasáhla na zadním sedadle otočeného ing.
M. M. do pravé strany hlavy nad ušním boltcem, čímž mu způsobil
smrtelné poranění a na vozidle způsobil škodu ve výši nejméně
44.009,- Kč ke škodě M. M. Z hlediska skutkového bylo dále vzato
za prokázáno, že stěžovatel spolu s J. P. a J. B. se zúčastnili
honu na kachny a po skončení tohoto honu odešli do místní
restaurace, kam se po půlnoci dostavil svědek J. H. a informoval
obžalované, že viděl na poli světla motorového vozidla, jehož
pohyb vzbudil podezření, že jde o pytláky. Jmenovaní nejprve
vyrozuměli policii a poté se po vzájemném souhlasu všichni
ozbrojili loveckými střelnými zbraněmi a odešli na křižovatku
polních cest v blízkosti obce M. s úmyslem, že motorové vozidlo
zastaví, neboť předpokládali, že se na místo dostaví policie.
Ústavní soud má v souladu s teorií i praxí za to, že
jediným rozdílem mezi trestným činem vraždy a trestným činem
ublížení na zdraví s následkem smrti, promítajícím se výrazným
způsobem i do trestní sazby, je zavinění, přičemž je rozhodující,
k jakému následku směroval, byť eventuální úmysl pachatele,
s tím, že u trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý,
směřovat k usmrcení člověka, když sama lhostejnost k následku
nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Protože v dané
věci není pochyb o tom, že celá akce nesporně sledovala zajištění
pytláků, je jasné, že všichni včetně stěžovatele chtěli ujíždějící
automobil zastavit a ne vraždit, třebas i eventuelně. Předeslané
stvrzuje i skutečnost, že předem avizovali policii, a že šlo
o střelbu na auto, tj. bariéru a nikoliv fyzickou osobu jako
takovou, a niž by tušili, kolik osob tvoří posádku automobilu.
Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr
obecných soudů o tom, že se ze strany stěžovatele jednalo
o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, je
v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů, čímž se
vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a je současně
i v rozporu se zásadou in dubio pro reo, a proto Ústavnímu soudu
nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí pro porušení čl.
90 a 95 Ústavy ČR i čl. 36 odst. 1 Listiny dle ustanovení §82
odst. 2 a 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.
Závěr obecných soudů o naplnění subjektivní stránky tr. činu
vydírání neshledal Ústavní soud extrémní v poměru ke skutkovým
zjištěním, zejména pokud se opírají o nezpochybňovaný záměr
stěžovatele a spolupachatelů pytláky "zajistit", a proto v této
části posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé Ústavní soud nerozhodoval
o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti dle ustanovení §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. 3. 1999