ECLI:CZ:US:1999:2.US.312.98
sp. zn. II. ÚS 312/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 312/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti RNDr. Ing. J.K., zastoupeném advokátem JUDr. B.G., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze , č.j. 28 Ca 22/97-33, ze dne 14.1.1998, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 12. 11. 1996, č. j. FŘ - 7864/3/1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel RNDr. Ing. J.K., zastoupený advokátem JUDr. B.G., zaslal dne 13.7.1998 písemným podáním k Ústavnímu soudu stížnost proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 22/97-33, ze dne 14.1.1998 (ve věci žaloby stěžovatele) a proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu FŘ o daňové povinnosti stěžovatele ze dne 12. listopadu 1996, č.j. FŘ/7864/3/1996, a dodatečnému platebnímu výměru F.ú., ze dne 10.1.1996, č.j. 1405/2.1/96/HZ1381, kterým byla vyměřena dodatečná daňová povinnost na dani z přidané hodnoty ve výši Kč 246.320,-.
II.ÚS 312/98
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba podle ustanovení §250j o. s. ř. proti žalovanému FŘ o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 1996, č.j. FŘ - 7864/3/1996.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle článku 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., podle článku 36 odst.1 a článku 36 odst.2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje předepsané formální náležitosti a byla podána včas, když napadený rozsudek nabyl právní moci dne 14.51998.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud podle ustanovení §42 odst.3 a §76 odst.1 zákona č.182/1993 Sb., vyžádal spis, sp. zn. 28Ca 22/97, vedený u Městského soudu v Praze, včetně jeho vyjádření.
Pokud jde o samotnou podstatu ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, a to dovozuje z toho, že v řízení, v němž se domáhal především právního posouzení zdanitelnosti jeho příjmu z pronájmu nemovitosti a námitky nesprávného výpočtu daně z přidané hodnoty, soud postupoval tak, že akceptoval výpočet daně učiněný správcem daně a nepřihlédl k tomu, že tento výpočet nebyl konfrontován s výpočtem učiněným stěžovatelem a z tohoto hlediska nebyl odůvodněn.
II.ÚS 312/98
Správce daně při stanovení dodatečné daňové povinnosti postupoval v souladu s ustanovením §20 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel měl příjmy a výnosy nejen za svá uskutečněná zdanitelná plnění, ze kterých měl nárok na odpočet daně, ale i za zdanitelná plnění osvobozená od daně podle ustanovení §25 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, u nichž nárok na odpočet daně neměl.
V souladu s ustanovením §25 odst.1 písm. e) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jsou od daně osvobozena zdanitelná plnění převod staveb a pronájem pozemků a staveb. Má-li plátce daně obrat za tato zdanitelná plnění osvobozená od daně z přidané hodnoty, nemá za tato plnění nárok na odpočet daně na vstupu.
Převod a pronájem pozemků a staveb je konkretizován v ust. §30 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jako pronájem pozemků, staveb a částí staveb, včetně pronájmu bytů a nebytových prostor, pronájem bezpečnostních schránek a pronájem trvale instalovaných měřicích zařízení podle §16 odst. 9 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, pronajímaných vlastníkem bytů nebo nebytových prostor jako součást zařízení bytů nebo nebytových prostor, je osvobozen od daně.
Výpočet daňové povinnosti se provádí tak, že poměrná část odpočtu daně se určí jako součin celkové daně na vstupu za příslušné zdaňovací období a koeficientu. Koeficient se stanoví jako podíl, v jehož čitateli je součet cen bez daně za zdanitelná plnění, u nichž vzniká nárok na odpočet a ve jmenovateli celkový
II.ÚS 312/98
součet cen bez daně za všechna zdanitelná plnění s nárokem na odpočet daně a za zdanitelná plnění osvobozená od daně podle ustanovení §25 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Zdanitelným plněním se v tomto konkrétním případě rozumí dle ustanovení §2 odst. 1 písm.c) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, převod nebo využití práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, poskytování práva využití věci nebo majetkově využitelné hodnoty plátcem daně.
Stěžovatel je registrován jako plátce daně z přidané hodnoty a z tohoto důvodu je povinen respektovat zákon o dani z přidané hodnoty jako celek a nikoli jen jeho část tak, jak učinil tím, že neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně a tím snížil svou daňovou povinnost.
Na základě těchto skutečností bylo zjištěno, že Městský soud v Praze svým postupem neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, kterých se stěžovatel dovolává.
Uložení daňové povinnosti ve výše uvedeném případě je v souladu se zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a proto Ústavní soud na základě prozkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť nedošlo k porušení ústavnosti a zákonnosti a v předmětné věci bylo postupováno správními orgány a také soudem v souladu s obecně závaznými právními předpisy.
Proto byl Ústavní soud nucen stížnost odmítnout podle ust. §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
II.ÚS 312/98
Navrhovatel žádal Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že realizace rozhodnutí finančního orgánu by znamenala pro jeho osobu velkou újmu ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud odmítl podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou a neshledal proto důvod vyhovět návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti citovaných rozhodnutí. V tomto směru je tedy nezbytné postupovat ve smyslu §79 odst.1 cit. zákona, kdy je obecně platná skutečnost, že ústavní stížnost nemá odkladný účinek.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 6. ledna 1999