ECLI:CZ:US:1999:2.US.313.97
sp. zn. II. ÚS 313/97
Usnesení
II. ÚS 313/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti N.V.N., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 21/97, ze dne 4. 6. 1997, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 1. 11. 1996, čj. PPR6081/RCP-c-228-96, zamítajícímu odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, sekce cizinecké policie a pasové služby správy h1. města Prahy ze dne 4. 9. 1996, čj. PSP-7001-845/CPPS-c-96, o tom, že se stěžovateli dle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb. zakazuje pobyt na území ČR do 30. 9. 1999 a dle §15 odst. 2 ukládá opustit území ČR nejpozději do 20. 9. 1996, a o tom, že se návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí
II. ÚS 313/97
Policie ČR zamítá, stěžovatel uvádí, že je vietnamským státním příslušníkem, žijícím na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu. V roce 1995 se dopustil jiného správního, resp. celního deliktu, pro který byl ve správním řízení pravomocně potrestán uložením pokuty a ačkoliv ji zaplatil a šlo o méně závažný delikt, byl mu pobyt v ČR zakázán a pod hrozbou vyhoštění mu byla uložena povinnost opustit území republiky. Vzhledem k tomu, že jak jeho odvolání, tak správní žaloba byly zamítnuty, domnívá se, že byl sankcionován dvakrát, což je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), když zákaz pobytu dle zák. č123/1992 Sb. je ekvivalentní zákazu dle §57 tr. zákona, a dále uvedl, že k dalšímu porušení jeho práv, zakotvených v č1. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k úmluvě, došlo vyloučením odkladného účinku dle §14 odst. 4 zák. č. 123/1992 Sb. jeho odvolání. Rovněž namítal, že vyloučením rozhodování o vyhoštění z režimu správního řízení (dle §16 odst. 3 zák. č. 123/1992 Sb.) a soudního přezkumu (§32 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb.) došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv. Konečným důsledkem předchozích porušení práv je porušení práv, plynoucích z č1. 38 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), neboť stěžovateli bylo odepřeno právo, aby byl vyslechnut nezávislým a nestranným soudem. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel i návrh na zrušení §14 odst. 1 písm. f) , §14 odst. 4, §15 odst. 2 a §16 odst. 3 zák. č. 123/1992 Sb. pro jejich rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 1 odst.
II. ÚS 313/97
1 a 2 a čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k úmluvě a čl. 14 odst. 1 Paktu.
Ústavní soud nejprve přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti a vzhledem k tomu, že neshledal důvody pro její odmítnutí ani z hlediska vad či včasnosti podání, řízení dle §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. usnesením ze dne 18. 9. 1997, čj. II. ÚS 313/97-8, přerušil a protože plénum ústavního soudu již ve věci návrhu na zrušení §14 odst. 1 písm. f), §14 odst. 4, §15 odst. 2, §14 odst. 3 jednalo pod sp. zn. P1. ÚS 25/97 na základě návrhu stěžovatelky T.T.V., byl návrh stěžovatele na zrušení citovaných ustanovení zák. č. 123/1992 Sb. usnesením ze dne 19. 11. 1997, čj. P1. ÚS 36/97-11, odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. Stěžovatel pak využil svého práva zúčastnit se jednání ve věci P1. ÚS 25/97 jako vedlejší účastník. Plénum Ústavního soudu pak nálezem ze dne 13. 5. 1998, čj. Pl. ÚS 25/97-77, ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb. zrušilo dnem 13. 5. 1999, ustanovení §14 odst. 4 zák. č. 123/1992 Sb. dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb. zamítlo a konečně návrh na zrušení §16 odst. 3 zák. č. 123/1992 Sb. odmítlo. Poté Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 21/97, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Policie ČR, sekce cizinecké policie a pasové služby správy hl. města Prahy ze dne 4. 9. 1996, čj. PSP-7001-845/CPPS-c-96, byl stěžovateli dle ustanovení §14 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb. zakázán pobyt na území ČR do 30. 9. 1999 a současně mu byla podle §15 odst. 2 uložena povinnost opustit území ČR do 20. 9. 1996. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Policejního prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a
II. ÚS 313/97
pohraniční policie ze dne 1. 11. 1996, čj. PPR-6081/RCP-c-228
96, zamítnuto. Obě správní rozhodnutí policejních orgánů napadl stěžovatel správní žalobou, o níž bylo Městským soudem v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodnuto tak, že správní žaloba se zamítá a žádosti o odklad vykonatelnosti napadených správních rozhodnutí se nevyhovuje. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud v podstatě uvedl, že stěžovatel nedodržel povinnosti ve smyslu §22 písm. a) zák. č. 123/1992 Sb., neboť dne 17. 6. 1995 prodejem neoznačených cigaret v počtu tří kartonů v hodnotě 750,- Kč porušil povinnost stanovenou v §4 odst. 1 zák. č. 303/1993 Sb., za což mu byla uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč a vysloveno propadnutí neoznačených cigaret a dne 23. 8. 1995 nebyl schopen doložit původ 51 kusů parfému zahraniční provenience v hodnotě 11.730,- Kč, a to ani ve stanovené 30 denní lhůtě, čímž se dopustil správního deliktu dle §298 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. a byla mu rovněž uložena pokuta ve výši 4.000,- Kč a sankce propadnutí zboží. Dále z odůvodnění rozhodnutí plyne, že pokuty byly zaplaceny. Nevyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti Městský soud zdůvodnil rozhodnutím ve věci samé.
Jak ústavní soud konstatoval v celé řadě svých rozhodnutí, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda tímto rozhodnutím došlo či nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Na základě posouzení výše uvedených skutečností má Ústavní soud za to, že navzdory již konstatovanému zrušení ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 Listiny v souvislosti s čl. 4 odst. 2 Listiny a ustanovení §14 odst. 4 cit. zákona pro nesoulad s čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně garantovaných
II. ÚS 313/97
práv, a to proto, že jakkoliv bylo ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb., o které byl zákaz pobytu opřen, zrušeno, nepředstavuje tato skutečnost evidentně důvod pro zrušení citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze proto, že dnem 30. 9. 1999 stěžovateli končí zákaz pobytu v České republice. Funkcí rozhodnutí vyhovujícího ústavní stížnosti je konstatování porušení ústavně zaručených práv zásahem orgánů veřejné moci (§82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a zrušení napadeného rozhodnutí (§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona), pro takové rozhodnutí však vzhledem k uplynutí lhůty, v níž končí zákaz pobytu stěžovatele v české republice, nemá Ústavní soud v této fázi řízení prostor. Ze stejného důvodu není v projednávané věci relevantní ani zrušení ustanovení §14 odst. 4 zák. č. 123/1992 Sb.
Za tohoto stavu věci je tedy ústavní stížnost podaná proti rozhodnutí Městského soudu v Praze zjevně neopodstatněná a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu
l