ECLI:CZ:US:1999:2.US.324.98
sp. zn. II. ÚS 324/98
Usnesení
II.ÚS 324/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti K.N., zastoupeného JUDr. K.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 177/98, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 121997, sp. zn. 9 C 38/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 20. 7. 1998 navrhuje stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 177/98, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. 9 C 38/97, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a dále čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.ÚS 324/98
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byla uložena stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci Kč 37. 302,90 se 16% úrokem z prodlení od 16. 7. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nepřiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalobce i žalovaný odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 5.046,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále krajský soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel se domnívá, že výše uvedenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 Ústavy a dále čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že okresní soud i odvolací soud nedostatečně zjistily skutkový stav věci, přistoupily jen k formálnímu posouzení provedených důkazů, zejména tím, že bez dalšího připustily, že právní úkon, který byl učiněn, byl učiněn platně, tedy že byla platně uzavřena kupní smlouva.
Podle stěžovatele soud neprovedl důkazy směřující k prokázání toho, že nabízené zboží má vlastnosti žalobcem tvrzené, a to přes to, že v případě daného zboží se jednalo o zboží několikanásobně dražší než srovnatelné zboží jiných soutěžitelů na trhu, tedy že se mělo jednat o zboží zvláštního charakteru a kvalit, dále soud neprovedl důkazy o tom, že by žalobce jako prodávající dodržel alespoň ta nejzákladnější kogentní ustanovení občanského zákoníku, týkající se prodeje v obchodě, nebylo osvětleno, proč žalobce požaduje zaplacení kupní ceny jejím dlouhodobým splácením před dodáním zboží, což se podle stěžovatele příčí dobrým mravům.
II.ÚS 324/98
Stěžovatel ve své stížnosti dále poukazuje na okolnosti uzavření kupní smlouvy, zejména na podávání alkoholu, neosvětlenou místnost a předchozí tříhodinové sezení před podpisem smlouvy. Dále se zabývá formální stránkou kupní smlouvy, její úpravou - dovyplněný přetisk, tisk zvláště zdrobnělý.
Stěžovatel dále ve své stížnosti uvedl, že dealerem byl mylně informován o tom, že nakoupené zboží nepatří do B., a tak souhlas druhého manžela není nutný. Podle stěžovatele se však jedná o částku v přepočtu cca 37.000,-Kč, kterou vzhledem k finanční situaci manželů v době podpisu smlouvy nebylo možné považovat za běžnou záležitost této rodiny a k platnosti takového úkonu bylo zapotřebí souhlasu manželky.
Stěžovatel dále uvádí, že soud neprovedl důkazy o tom, zda firma uvedená ve smlouvě jako prodávající, může být účastníkem smlouvy a zda se může zavazovat. Stěžovatel dále uvádí, že byl dealerem úmyslně uveden v omyl, když mu dealer tvrdil, že se jedná o nezávaznou objednávku.
Podle stěžovatele nebyl právní úkon učiněn vážně, neboť z okolností případu bylo a je zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle platné normy občanského práva spojují. Právní úkon rovněž nebyl učiněn svobodně, ale pod tlakem druhé jednající osoby, tedy pod zjevným psychickým donucením Podle stěžovatele jeho vůle byla v převažující části ovlivňována druhou stranou plánovaným a úmyslným psychickým nátlakem, a to právě s cílem změnit jeho volní jednání ve prospěch osoby, která z výsledného projevu vůle měla mít hmotný prospěch. Soud nehodnotil neplatnost právního úkonu ani ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., přestože stěžovatel sám namítal, že právní úkon se svým obsahem i účelem odporuje zákonu a navíc se příčí dobrým mravům.
II.ÚS 324/98
Podle stěžovatele prodávající při prodeji porušil povinnosti uložené mu zákonem, zejména došlo k porušení ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. o cenách, dále prodávající porušil ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
V závěru stěžovatel poukazuje na právní úpravu v sousedním N., na "Zákon o odvolání (zpětvzetí) podomních a podobných obchodů".
Okresní soud ve svém odůvodnění rozsudku uvádí, že posouzení nároku žalobce spočívá především v posouzení platnosti uzavřené kupní smlouvy ze dne 7. 4. 1994. Žalovaný neuvedl v tomto řízení žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly platnost citované kupní smlouvy. Jedná se o právní úkon platný v souladu s ustanovením §49a občanského zákona. Žalovaný byl seznámen s podmínkami uzavřené kupní smlouvy, nejednal v omylu a ani svědek S. neuvedl žádné skutečnosti, které by kupní smlouvu zpochybňovaly. Uzavřená kupní smlouva je tedy platným právním úkonem, na základě které vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu (§588 o. z.). Protože tedy žalovaný dosud nesplnil žádnou ze svých sjednaných splátek, nezaplatil kupní cenu ve výši přepočtu DM na Kč, což činí 37. 302,90 Kč, uložil soud žalovanému za povinnost kupní cenu žalobci zaplatit v uvedené výši, a to s 16 % úrokem z prodlení ode dne následujícího od splatnosti kupní ceny, tj. od 16. 7. 1994, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Nad rámec okresní soud dodal, že na platnosti sjednané kupní smlouvy nemění nic skutečnost, že žalovaný v současné době není solventní a je nezaměstnán.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu, které tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci. Provedené důkazy také řádně zhodnotil a dospěl ke skutkovým a právním závěrům, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.
II.ÚS 324/98
Odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný se ve svém odvolání snažil podrobit kritice veškerou činnost a obchodní strategii žalobce, což ovšem v daném případě nemohlo být ani předmětem sporu a tedy předmětem dokazování. Za rozhodující je třeba podle odvolacího soudu považovat, zda mezi účastníky vznikl platný závazkový právní vztah, zde kupní smlouva, z níž oběma subjektům tohoto závazkového vztahu vznikla vzájemně podmíněná práva a povinnosti. Způsob prezentace zboží, které žalobce nabízí, je součástí velmi masivní reklamy, která přirozeně ovlivňuje pohnutky, vůli i rozhodování potencionálních kupujících, avšak pokud způsob této reklamy neuvede kupujícího v omyl, který by měl za následek neplatnost smlouvy, nelze proti tomuto způsobu reklamy z právního hlediska (nikoli však z morálního hlediska ) ničeho podstatného namítat. Při posuzování oprávněnosti nároku žalobce bylo tedy třeba se soustředit na to, zda byla platně uzavřena kupní smlouva podle ust. §588 a násl. občanského zákona.
Ať již byl žalovaný před podpisem smlouvy informován ústně zástupcem žalovaného jakkoli, měl možnost si písemně připravený návrh smlouvy přečíst a s obsahem smlouvy se seznámit. Jestliže byl žalovaný při podpisu smlouvy způsobilý k právním úkonům (a žalovaný netvrdí opak), jestliže nebyl pouze dostatečně obezřetný a návrh smlouvy si neprostudoval, avšak svým podpisem tento návrh akceptoval, nemůže být vykládáno k tíži žalobce, že později žalovaný své rozhodnutí plnit smlouvu změnil. Jestliže od smlouvy nebylo možno odstoupit, pak při zachování zásady pacta sunt servanda je povinen každý z účastníků smlouvy povinnosti z ní vyplývající plnit. Irelevantní je tvrzení žalovaného, že byl uveden žalobcem v omyl. I kdyby byla tvrzení zástupce žalobce při prezentaci zboží zavádějící, pak pokud jde o skutečnosti uvedené v návrhu smlouvy, který si mohl žalovaný prostudovat, tedy kdo, komu, co a za jakých podmínek prodává, nebyl o těchto skutečnostech žalovaný v omyl uveden. Žalovaný svobodně projevil svoji vůli a návrh smlouvy svým podpisem akceptoval. Svoboda projevu vůle žalovaného nebyla narušena, neboť nebylo prokázáno a v podstatě ani tvrzeno, že by vůli souhlasit s návrhem smlouvy projevil pod fyzickým či psychickým nátlakem. Ať již bylo ovlivnění pohnutek či vůle žalovaného jakékoli, pak z písemného návrhu smlouvy vyplývala vzájemná práva a povinnosti účastníků tohoto závazkového vztahu srozumitelně a určitě a bylo věcí svobodné vůle žalovaného, zda na tyto navržené podmínky přistoupí.
II.ÚS 324/98
Na další námitky žalovaného odvolací soud správně reagoval tím, že odkázal na již konstantní judikaturu soudů:
Ujednání, podle kterého prodávající předá předmět koupě kupujícímu až po plné úhradě kupní ceny dohodnuté ve splátkách, není v rozporu s dobrými mravy (rozsudek NS ČR sp. zn. 2 Cdon 1806/96).
Kupní smlouva, kterou má být věc (předmět koupě) teprve získána do bezpodílového spoluvlastnictví, není ve smyslu ust. §145 odst. 1 občanského zákona právním úkonem týkajícím se společné věci manželů. Uzavře-li takovou smlouvu jako kupující jen jeden z manželů, je ve vztahu k prodávajícímu oprávněn a zavázán jen on sám (rozsudek NS ČR sp. zn. 2 Cdon 177/97).
Pokud jde o námitku žalovaného, že kupní smlouva je neplatná z toho důvodu, že za žalobce ji uzavírala osoba, která neměla oprávnění za žalobce jednat, i tuto námitku odvolací soud shledal správně za neopodstatněnou, a také podal podrobné zdůvodnění svých závěrů, viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho vůle byla v převažující části ovlivňována druhou stranou plánovaným a úmyslným psychickým nátlakem, a to právě s cílem změnit jeho volní jednání ve prospěch osoby, která z výsledného projevu vůle měla mít hmotný prospěch. Žádné skutečnosti však k prokázání svého tvrzení Ústavnímu soudu stěžovatel nepředložil.
Navíc stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí řadu skutečností, které nejsou pro rozhodnutí v dané věci právně významné, jako například, že se soud měl zabývat zkoumáním vlastností nabízeného zboží, okolnosti uzavření kupní smlouvy atd. Rozhodující pro rozhodnutí ve věci samé je, že stěžovatel projevil svou vůli a svým podpisem stvrdil souhlas řídit se podmínkami ve smlouvě uvedenými. Kupní smlouva byla tedy uzavřena platně.
V souladu s ustanovením §120 občanského soudního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
II.ÚS 324/98
Protože stěžovatel okresnímu soudu ani odvolacímu soudu nepředložil jiné důkazy, o které by opřel svá tvrzení a které by vedly ke zjištění skutkového stavu věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav věci a tento skutkový stav věci rovněž správně právně posoudil.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 90 Ústavy, podle kterého má každý právo na soudní ochranu, tedy právo každého dovolávat se svých práv u soudu, čl. 36 Listiny, podle kterého se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu, čl. 37 odst. 3 Listiny, který stanoví rovnost účastníků, a čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, nebo čl. 6 Úmluvy, který zakotvuje právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. ledna 1999