ECLI:CZ:US:1999:2.US.346.96
sp. zn. II. ÚS 346/96
Usnesení
II. ÚS 346/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.L., zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 12 Co 590/96, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a 1) města P. a 2) České republiky - SB, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 12 Co 590/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Plzni ze dne 24. 5. 1996, č j. 10 C 178/95-80, a zamítnut návrh stěžovatelky na připuštění dovolání. Stěžovatelka tvrdí, že při rozhodování obou soudů došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 11 věta 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutí soudu se zakládalo na nesprávném právním názoru a v řízení tak došlo k zásahu do jejího vlastnického práva podle čl. 11 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem požádala pro případ potvrzení rozsudku soudu I. instance o povolení připuštění dovolání, čemuž ale odvolací soud ve výroku rozsudku nevyhověl. V doplnění ústavní stížnosti datovaném 16. 11. 1998 rozšířila stěžovatelka své námitky ještě o porušení čl. 12 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, když s ní stát nejednal jako se svou občankou.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena advokátkou na základě plné moci.
S ohledem na právní okolnosti podání si Ústavní soud od Okresního soudu Plzeň-město vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a na tomto základě nejdříve posoudil přípustnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v daném případě Krajskému soudu v Plzni mimo jiné vytýká, že aplikoval na její postavení nesprávný právní názor a odmítl návrh na připuštění dovolání. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka skutečně během
II. ÚS 346/96
odvolacího řízení navrhla (soudní spis 10 C 178/95 vedený Okresním soudem Plzeň-město, č.l. 98), aby Krajský soud v Plzni připustil dovolání v případě, že by potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město. Tomuto návrhu však Krajský soud v Plzni ve výroku rozsudku nevyhověl. K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko.
V případě, že účastník řízení požádá o připuštění dovolání, postupuje v souladu s ustanovením §239 o.s.ř., ve znění zákona č. 238/1995 Sb. V případě, že odvolací soud jeho návrhu nevyhoví, má odvolatel možnost obrátit se na dovolací soud podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Pokud této zákonné možnosti nevyužije, nedošlo ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio, kterým je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím.
Povinností stěžovatelky bylo proto vyčerpat všechny jí dostupné procesní prostředky včetně dovolání, pokud je na jeho projednání nárok. Tak tomu bylo v předmětném sporu, neboť stěžovatelka požádala Krajský soud v Praze o připuštění dovolání, čímž si takový zákonný nárok zjednala. Ten ale ve stížností napadeném rozhodnutí nevyhověl, ačkoli potvrdil rozsudek soudu l. instance. Jestliže tedy stěžovatelka opírá svou stížnost mimo jiné o argument, podle kterého obecné soudy rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení věci a přitom se jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, měla zde zákonem zaručený prostředek, kterým se mohla proti takovému postupu obecných soudů bránit. O ústavní stížnosti, která by byla podána souběžně s dovoláním, by mohlo být rozhodnuto teprve v případě, že by Nejvyšší soud ČR dovolání neshledal přípustným.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže nahrazovat Nejvyšší soud ČR při hodnocení toho, co je z hlediska jednotné judikatury obecných soudů otázkou po právní stránce zásadního významu. K řešení těchto sporných právních otázek je určeno v případě potvrzujících rozsudků a usnesení odvolacích soudů dovolání podle §239 odst. 1, popř. §239 odst. 2 o.s.ř. Protože stěžovatelka zákonem založenou procesní možnost dovolat se nevyužila, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že její podání nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 1999 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu