ECLI:CZ:US:1999:2.US.349.98
sp. zn. II. ÚS 349/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci navrhovatelky I.P., zastoupené advokátem Mgr. P.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 11. 2. 1998, sp. zn. 54 Co 25/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1998, sp. zn. 54 Co 25/98, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, a to v části, jíž nebylo vyhověno její žádosti o změnu příjmení nezletilé dcery soudem. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého by změna příjmení nezletilé způsobila snížení pocitu sounáležitosti s otcem. Stěžovatelka je přesvědčena, že pro zdravý psychický rozvoj dcery je důležitější pocit sounáležitosti s matkou, její novou rodinou a sourozencem, kdy pouhé společné příjmení s vlastním otcem nemůže naplnit prázdný citový vztah k otci. O vztahu otce k dítěti svědčí i to, že trvá na zachování příjmení své dcery, přestože si je vědom, že dítě touto formalitou trpí. Stěžovatelka uvádí, že nesprávné závěry soudů vyplývají i z procesních pochybení, neboť přestože stěžovatelka ve smyslu §120 o.s.ř. navrhla provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku z oboru dětské psychologie a výslechem nezletilé, a to v situaci, kdy novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb., zakotvuje právo nezletilého být slyšen v každém řízení, kde se rozhoduje o věci, která se ho týká, nebylo těmto návrhům na provedení důkazů vyhověno. Soud se navíc v odůvodnění svého rozhodnutí ani s odmítnutím provést navrhované důkazy nijak nevypořádal. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 P 241/96, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak polemika s právními závěry soudu, pokud se ve svém názoru přiklonil k argumentaci žalované strany, a jednak námitky ohledně dokazování provedeného v rozporu s o.s.ř.
Z obsahu připojeného spisu, a to z protokolů o jednání, konaných dne 23. 7. 1997 a 23. 9. 1997, a písemných podání, však Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy byly namítané důkazy, tj. konkrétně žádost o vypracování znaleckého posudku a návrh na výslech nezletilé ze strany stěžovatelky navrhovány.
Z protokolu o jednání, konaném dne 23. 9. 1997, č.l. 100, je zřejmé, že účastníci jednání k dotazu soudu žádné další důkazy nenavrhli.
Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaným dne 11. 2. 1998, vyplývá, že soudu byla jako důkaz předložena a přečtena zpráva o psychologické péči PhDr. A.P. Rovněž ani u tohoto jednání nebylo doplnění dokazování požadováno. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak patrno, že soud se s tímto provedeným důkazem vypořádal, neboť v souladu s ustanovením o.s.ř. své závěry ohledně tohoto důkazu odůvodnil.
Ústavní soud neshledal v ústavní stížnosti namítaná porušení občanského soudního řádu, týkající se provedení a hodnocení důkazů, neboť soud své rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. odůvodnil, přičemž na základě dokazování, provedeného v souladu s §132 o.s.ř., dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro přivolení ke změně příjmení nezletilé. Sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, pak není důvodem pro ústavní stížnost.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení principů, obsažených v hlavě páté Listiny, neboť jak již bylo konstatováno, obecné soudy se řídily příslušnými ustanoveními o.s.ř. a při svém rozhodování neporušily meze ústavnosti, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 11. 5. 1999 předseda senátu Ústavního soudu