ECLI:CZ:US:1999:2.US.360.98
sp. zn. II. ÚS 360/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Dr. M.Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 29 Ca 50/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel podal dne 12. 8. 1998 k Ústavnímu soudu stížnost, kterou napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 29 Ca 50/98, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 5. 2. 1998, č. j. FŘ 150/400/98.
Navrhovatel uvádí, že rozhodnutím F.ú., ze dne 8. 10. 1997 č. j. 93764/97/290914/6239 byl podle §10 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., ustaven zástupcem pro daňové účely společnosti W.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal k nadřízenému orgánu, neboť se domnívá, že tímto rozhodnutím ze dne 5. 2. 1998 došlo zjevně v rozporu se zákonem k tzv. "kolizi zájmů". Odvolání bylo finančním ředitelstvím zamítnuto.
Navrhovatel napadl toto rozhodnutí správní žalobou. Krajský soud v Brně však řízení pro nedostatek procesněprávního charakteru zastavil.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu pokud tento tvrdí, že napadené rozhodnutí nemůže být předmětem přezkoumání soudem podle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., neboť se jedná o procesní rozhodnutí nezasahující do práv účastníka upravující vedení daňového řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatele, že rozhodnutím finančního úřadu o ustanovení stěžovatele jako zástupce spol. W., pro daňové účely se ocitl v zájmovém konfliktu s výkonem své advokátské profese.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutím finančního orgánu byly podle názoru stěžovatele založeny nejen procesněprávní, ale i hmotněprávní účinky práv a povinností stěžovatele v daňovém řízení, je v daném případě údajně nezbytné přezkoumat oprávněnost tvrzení stěžovatele cestou soudního přezkumu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z usnesení Krajského soudu v Brně soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatel (dříve žalobce) se podanou správní žalobou domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí správních orgánů a vrácení věci správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení.
K ustanovení stěžovatele jako zástupce spol. W., pro daňové řízení přistoupil správce daně poté, kdy vyvstaly důvodné pochybnosti o správnosti uvedené adresy sídla společnosti a existenci osob oprávněných zastupovat tuto společnost.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že soudnímu přezkumu podléhají pouze ta správní rozhodnutí, která jsou positivně vymezena v ustanovení §244 odst. 3 o. s. ř. a negativně v ustanovení §248 o. s. ř.
Jak z ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyplývá, z přezkumné činnosti jsou vyloučena rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní a pořádkové povahy, když právě žalobou napadené rozhodnutí finančních orgánů je bezesporu právě rozhodnutím procesního charakteru, neboť finanční úřad nerozhodoval o subjektivních právech stěžovatele jako účastníka daňového řízení.
Ústavní soud po přezkoumání spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 50/98, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zcela neopodstatněná.
Navrhovatelovo podání vychází z tvrzení, že v případě již dříve sjednaného smluvního vztahu mezi ním a posledním skutečně existujícím jednatelem společnosti W., k zastupování na základě dosud nevypovězené plné moci není již schopen odpovědně vykonávat povinnosti uložené mu jako zástupci uvedeného daňového subjektu.
Ústavní soud je však toho názoru, že podstatou (účelem) správního soudnictví je přezkoumávat dodržování mezí zákonnosti (§244 odst. 1 o. s. ř.) správních orgánů. Při rozhodování správních orgánů je třeba rovněž mít na zřeteli, že dotčený orgán v tomto případě v daňovém řízení vystupuje v oblasti veřejného práva jménem státu, tj. ve vrchnostenské pozici, kdy zcela v souladu s ustanovením §10 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., zákon umožňuje bez jakýchkoli podmínek či omezení ve smyslu již citovaného §10 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., ustanovit dotčenému daňovému subjektu vhodného zástupce.
Ústavní soud je současně toho názoru, že správcem daně ustanovený zástupce daňového subjektu je podle ustanovení §10 odst. 3 zák. č. 337/19992 Sb., oprávněn zvolit si v případě kolize zájmů svého zástupce při jednání v otázkách, které by byly porušením principů mlčenlivosti o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu své advokátské profese.
Správce daně je ze zákona (§11 zák. č. 337/1992 Sb.) povinen přihlédnout při ustanovení zástupce daňového subjektu pouze k zájmům dotčeného daňového subjektu a zástupce tohoto subjektu z hlediska daňového řízení.
Ostatní zájmy ustanoveného zástupce jsou otázkou výkonu jeho advokátské profese a správce daně k ní ze zákona nepřihlíží.
Senát Ústavního soudu považuje podanou stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť ve smyslu části páté o. s. ř. se procesní rozhodnutí správních orgánů nepovažují za rozhodnutí o právech a povinnostech dotčených subjektů a jsou proto ze soudního přezkoumávání vyloučena. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně proto nemohlo dojít k porušení tvrzených práv a svobod ve smyslu Listiny základních práv a svobod a senát Ústavního soudu proto podanou stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. května 1999