ECLI:CZ:US:1999:2.US.369.98
sp. zn. II. ÚS 369/98
Usnesení
II. ÚS 369/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti A.B., zastoupeného JUDr. V.Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 10 To 244/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, ze dne 24. 4. 1998, sp. zn. 1T 84/98, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 21. 8. 1998, navrhuje stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 10 To 244/98, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 4. 1998, sp. zn. 1T 84/98 pro porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované usnesením předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"), a čl. 14 odst. 3 písm. e) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,
II.ÚS 369/98
publikovaného vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., ve znění protokolů č. 3, 5, 8 (dále jen "Úmluva").
Navrhovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 10 To 244/98 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 4. 1998, sp. zn. 1T 84/98.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 4. 1998 byl A.B. uznán vinným tím, že v přesně nezjištěné době v noci z 27. 11. na 28. 11. 1997 u objektu Z. v obci S., společně se Z.K. a J.Ž. odstranil visací zámky u mříží, vnikl dovnitř a odtud odcizil 16 ks prasnic a březích prasniček v hodnotě nejméně 216.464,- Kč ke škodě majitele ZO., škoda na zařízení vznikla nepatrná a dále byl uznán vinným tím, že společně se Z.K., S.K. a J.Ž. v přesně nezjištěné době z 2. 12. na 3. 12. 1997 vypáčil vrata a vytrhl pletivo u dalších vrat u objektu výkrmny prasat firmy U. v obci H., vnikl dovnitř a odtud odcizil 37 ks žírných prasat v hodnotě nejméně 148.000,- Kč ke škodě U., na zařízení způsobil škodu ve výši 2.610,- Kč., tedy přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a takovým činem způsobil na cizím majetku značnou škodu, a tím spáchal trestný čin krádeže podle §24711b, 3b tr. z. a za to byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Podle §39a /2c tr. z. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Ve svém odvolání stěžovatel uvádí, že v jeho prospěch nebyl v přípravném řízení proveden vyšetřovatelem jediný důkaz,
II.ÚS 369/98
zejména poukazuje na neprovedení poznávacího řízení, čímž došlo k porušení základních zásad trestního řízení - k porušení zásady oficiality (§2 odst. 4. tr. ř. a §164 odst. 2 tr. ř.), podle které vyšetřovatel jakmile jsou dány podmínky pro provedení procesního úkonu, je povinen takový úkon provést a dále k porušení zásady zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř. a §164 odst. 3 tr. ř.), kdy orgány činné v trestním řízení jsou povinny objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Rovněž okresní soud podle stěžovatele tyto zásady porušil.
Stěžovatel ve svém odvolání shrnul, že orgány činnými v trestním řízení byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v ust. §2 odst. 5 tr. řádu, která ukládá orgánům činným v trestním řízení objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného i v neprospěch obviněného (obžalovaného), zásada oficiality uvedená v ust. §2 odst. 4 tr. řádu, ukládající orgánům činným v trestním řízení povinnost provést procesní úkon, jakmile jsou dány zákonné podmínky pro provedení takového procesního úkonu a nemohou od něho upustit (§164 odst. 2 tr. ř. a §181 odst. 2 tr. ř.).
Dále odvolatel uvedl, že soud porušil jeho právo na obhajobu (§2 odst. 13 tr. řádu), když prováděl oddělené výslechy obžalovaných ve smyslu ust. §208 tr. řádu, nebyl seznámen s výpověďmi spoluobžalovaných a ani neměl možnost ve smyslu ust. §214 tr. ř. se k nim vyjádřit. Stejně tak rozsudek podle odvolatele trpí vadami spočívajícími v neúplnosti skutkových zjištění, neboť řada skutečností, které rozsudek považuje za prokázané, je v rozporu se správným hodnocením důkazů. Podle odvolatele k řádnému objasnění věci je třeba provádět další důkazy vyplývající z odvolání. Uvedeným rozsudkem spočívajícím v nesprávném výroku o vině a na něj navazujících výroků byla podle odvolatele porušena ustanovení trestního zákona.
II.ÚS 369/98
Toto odvolání Krajský soud v Hradci Králové jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu celého trestního řízení a to jak v přípravném řízení trestním, tak v řízení před soudy prvního stupně i druhého stupně, byly porušeny shora uvedené základní práva a svobody zaručené ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami. Jejich porušení spatřuje stěžovatel v tom, že ve prospěch stěžovatele nebyl v přípravném řízení proveden vyšetřovatelem jediný důkaz a ze strany vyšetřovatele tak došlo k porušení zásad trestního řízení a to jak k porušení zásady oficiality, podle které vyšetřovatel jakmile jsou dány podmínky pro provedení určitého procesního úkonu, je povinen takový úkon provést (§2 odst. 4 tr. ř. a §164 odst. 2 tr. ř.), tak i k porušení zásady zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, kdy orgány činné v trestním řízení jsou povinny objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného (§2 odst. 5 tr. ř. a §164 odst. 3 tr. ř.), mající při konečném hodnocení charakter porušení shora uvedených ústavněprávních principů.
Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že dne 16. 2. 1998 navrhl provedení poznávacího řízení ve smyslu ust. §93 odst. 2 tr. řádu s obviněnými K., K. a dále se svědky H., A. a G. Ani s jedním z těchto obviněných a svědků nebyla rekognice provedena a s ohledem na způsob prostudování spisu, kdy po jeho ukončení měl možnost obviněný K. stěžovatele vidět, se úkon právě s tímto obviněným pro zmaření jeho účelu jevil jako nadbytečný. Návrh na doplnění vyšetřování učiněný dne 16. 2. 1998 byl přípisem vyšetřovatele ze dne 16. 2. 1998 podle §166 odst. 1 tr. řádu zamítnut a přípisem státní zástupkyně OSZ ze dne 26. 2. 1998 byl stěžovatel vyrozuměn o podání žaloby okresnímu soudu.
Další písemný návrh na provedení důkazů svědčících o jeho nevině podal stěžovatel soudu u hlavního líčení plánovaného na den 27. 3. 1998. Některé z těchto důkazů soud prvého stupně podle stěžovatele provedl, některé ne, a z těch
II.ÚS 369/98
provedených některé v rozporu se zákonem. Podle stěžovatele podstatné důkazy jím navrhované k prověření obhajoby stěžovatele byly zamítnuty.
Podle stěžovatele orgány činnými v trestním řízení byly porušeny základní zásady trestního řízení, především zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v ust. §2 odst. 5 tr. řádu, která ukládá orgánům činným v trestním řízení objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného (obžalovaného), dále zásada oficiality uvedená v ust. §2 odst. 4 tr. řádu ukládající orgánům činným v trestním řízení provést procesní úkon, jakmile jsou dány zákonné podmínky pro provedení takového procesního úkonu (§164 odst. 2 tr. ř. a §181 odst. 2 tr. ř.).
Podle stěžovatele jak orgány činné v přípravném řízení trestním, tak soudy prvého i druhého stupně neprovedením navrhovaných důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele, porušily zásadu rovnosti stanovenou pro účastníky řízení v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 14 odst. 3 písm. e) a čl. 26 Paktu, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5, 8.
K dalšímu závažnému pochybení soudu prvého stupně podle stěžovatele došlo tím, že soud porušil jeho právo na obhajobu (§2 odst. 13 tr. ř.), když při hlavním líčení prováděl oddělené výslechy obžalovaných ve smyslu ust. §208 tr. řádu a stěžovatel tak nebyl seznámen s výpověďmi spoluobžalovaných prováděných odděleně a ani se k nim ve smyslu ust. §214 tr. řádu neměl možnost vyjádřit. Tímto postupem soudu prvního stupně došlo podle stěžovatele v konečném důsledku k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 24. 6. 1998, kterým zamítl odvolání stěžovatele uvedl.
II.ÚS 369/98
Skutková zjištění učiněná okresním soudem jsou správná, úplná a mají oporu v provedených důkazech, které okresní soud jednotlivě i ve svém souhrnu správně zhodnotil.
Podle Krajského soudu v Hradci Králové ze zásady uvedené v §2 odst. 5 tr. řádu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Okresní soud tuto zásadu neporušil, neboť pro závěr o vině měl oporu v kvalifikovaných výpovědích spoluobžalovaných Z.K., S.K. a též J.S. Ve vztahu k obžalovaným B. pak okresní soud vycházel z výpovědí spoluobžalovaných K. i K., které byly učiněny opakovaně v přípravném řízení a to po sdělení obvinění obžalovaným B., což se stalo dne 28. 1. 1998. Správně, s ohledem na sdělení obvinění, vycházel z výpovědi spoluobžalovaného S., kterou učinil v rámci konfrontace s obžalovaným B., dne 12. 2. 1998. Tyto výpovědi byly pak v hlavním líčení před okresním soudem znovu zopakovány, když obžalovaný Z.K. znovu v podrobnostech před okresním soudem vypověděl o rozsahu páchané trestné činnosti, o podílu spoluobžalovaných B., Ž., D. a D. Obžalovaný S.K. pak v hlavním líčení využil svého práva a odmítl vypovídat a proto správně okresní soud jeho výpověď, kterou učinil po sdělení obvinění, byla přečtena. Rovněž tak i spoluobžalovaný J.S. odmítl v hlavním líčení vypovídat, a proto byl přečten protokol o konfrontaci s obžalovaným B. z přípravného řízení. Z těchto výpovědí, ale i též z výpovědí spoluobžalovaného S.K. je jednoznačně prokázán podíl obžalovaného A.B. na páchané trestné činnosti. V případě obžalovaného A.B. jde o dva dílčí skutky - přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a takovým činem způsobil na cizím majetku značnou škodu. V souladu s výpovědí těchto obžalovaných jsou i další důkazy, jako jsou výslechy svědků i listinné důkazy. Okresní soud se také vypořádal s výpověďmi svědků, které navrhl obžalovaný B. k potvrzení své obhajoby.
II.ÚS 369/98
Jde o výpovědi svědků, kteří měli tomuto obžalovanému potvrdil alibi, tj., že v době páchání skutků, které jsou mu kladeny za vinu, se nacházel na jiném místě. Okresní soud tyto výslechy provedl a dospěl k závěru, že jsou v rozporu s výpověďmi výše uvedených obžalovaných, ale i též svědků, se kterými obžalovaný B. komunikoval a kteří ho popsali podle výšky, barvy vlasů i způsobu vyjadřování. Okresní soud uzavřel, že výpovědi příbuzných i známých pak nepovažuje za věrohodné, právě s ohledem na příbuzenský vztah k obžalovanému, či vztah přátelský. Navíc však okresní soud poukazuje na to, že i z časového hlediska by bylo zcela možné, aby se obžalovaný B. podílel na spáchaných skutcích, které se odehrávaly v pozdních nočních hodinách, resp. v ranních hodinách. Také listinné důkazy založené ve spise o porážce 16-ti ks prasnic a březích prasniček v časných ranních hodinách dne 28. 11. 1997, jakož i o porážce 37 ks prasat v časných ranních hodinách dne 3. 12. 1997 i tomu korespondující výpověď svědka P. vylučují tvrzení obžalovaného B., které uplatnil v hlavním líčení a potvrdil doklady z veřejné obchodní společnosti B. Také vyjádření J.M. potvrzuje závěr, že doklady předložené obžalovaným B. ve vztahu k veřejné obchodní společnosti B., jsou fingované. S ohledem na tento rozsah shromážděných důkazů pak s ohledem na modifikovanou zásadu uvedenou v §2 odst. 5 tr. řádu, tj. potřeba zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který" je nezbytný pro rozhodnutí, okresní soud učinil dokazování v potřebném rozsahu, aby zjistil skutkový stav věci. Ani krajský soud nesdílí požadavky uplatněné v podaných odvoláních, zejména obžalovaného B., o provádění dalších důkazů.
Pokud jde o rekognice, které navrhuje obžalovaný B. ve svém odvolání se svědky H., A. a G., pak tyto provedeny nebyly, neboť tito svědci si nebyli jisti, zda by, s ohledem na okolnosti, za kterých se s mužem, jehož popis i způsob vyjadřování odpovídá popisu obžalovaného B., tohoto muže poznali (šero, žádné výrazné znamení v obličeji, pouze způsob mluvy - československy).
II.ÚS 369/98
Krajský soud v postupu orgánů činných v přípravném řízení pak nespatřuje pochybení, rovněž tak ani v postupu okresního soudu.
Pokud jde o namítanou skutečnost, že obžalovaní nebyli seznámeni s výpověďmi spoluobžalovaných a že byli vyslýcháni odděleně, pak je nutno podle krajského soudu uvést, že pokud je obžalovaných více, pak se výslechy provádějí odděleně, viz ust. §91 odst. 2 tr. řádu. Z obsahu protokolu o hlavním líčení je pak zřejmé, že obžalovaní měli možnost se vyjádřit k jednotlivým výpovědím spoluobžalovaných a také se vyjádřili, jak je z protokolu o hlavním líčení patrno. Ani v tomto směru krajský soud neshledává v postupu okresního soudu pochybení, které by zásadně ovlivnilo závěr o vině.
Ústavní soud se v tomto směru plně ztotožňuje s názorem vyjádřeném v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i s rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách. Skutková zjištění učiněná okresním soudem jsou správná, úplná a mají oporu v provedených důkazech, které okresní soud jednotlivě i ve svém souhrnu správně zhodnotil. Okresní soud zjistil skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Proto jsou povinny provádět takové důkazy, které mají důkazní hodnotu a které vedou ke zjištění skutkového stavu věci.
Ústavní soud po shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany vyšetřovatele O.ú.v., Okresního státního zástupce a dále postupem Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, čl. 14 odst. 3 písm. e) Paktu,
II.ÚS 369/98
podle kterého každému, kdo je obviněn z trestného činu, má být dána možnost, aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu, čl. 26 Paktu, podle kterého jsou si všichni před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5, 8, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva - vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly dány podmínky pro řízení o odložení vykonatelnosti stížností napadených soudních rozsudků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 6. ledna 1999