ECLI:CZ:US:1999:2.US.369.99
sp. zn. II. ÚS 369/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného Mgr. J. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1998, č. j. 22 Co 249/98-34, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 18 C 30/97. takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm.b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě, stanovené k jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1999, č. j. 25 Cdo 484/99-44, a jemu předcházející rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1998, č. j. 22 Co 249/98-34, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 18 C 30/97. Rozsudky odvolacího soudu a soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu škody, způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu o vazbě, když trestní stíhání proti stěžovateli bylo pravomocně zastaveno. Stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. a konstatoval, že podané dovolání nelze podřadit pod podmínky uvedené v ustanovení §238 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř., přičemž z obsahu spisu neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některými vadami, uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., takže dovolání, aniž by se věcí dále zabýval podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Stěžovatel ve svém podání tvrdí, že využil všech prostředků k ochraně práva, které mu zákon umožňuje s tím, že za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR. S tímto názorem nelze souhlasit, neboť ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se za poslední prostředek, který zákon k ochraně práv stěžovatele připouští, považuje pouze přípustné dovolání ve smyslu §237 - §239 o. s. ř.
Stížnost navrhovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 7. 1999. Podle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by ústavní stížnost musela být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1998, č. j. 22 Co 249/98-34, neboť právě toto rozhodnutí je s ohledem na výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR možno považovat za poslední prostředek k ochraně zákonných práv stěžovatele ve smyslu již citovaného usnesení zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na dobu vydání rozsudku odvolacího soudu (10.9.1998) a napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR soudce zpravodaj nepovažoval za nutné přesně doložit skutečnost, kdy bylo předmětné rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli doručeno. Z obsahu ústavní stížnosti i předložených listinných dokladů totiž jasně vyplývá, že podanou ústavní stížnost je nutné jako opožděnou odmítnout. Z téhož důvodu nebylo prováděno odstranění vad zaslané plné moci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 8. listopadu 1999