ECLI:CZ:US:1999:2.US.387.99
sp. zn. II. ÚS 387/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. R. K., takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 8. 1999 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu úřadu - pozemkovému úřadu v Náchodě pokračovat v porušování jeho základního práva, stanoveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Toto porušování svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že tento orgán dosud nerozhodl o jeho restitučním nároku na vydání nemovitosti, který uplatnil dne 18. září 1992 podle zákona č. 229/1991 Sb.
Stěžovatel uzavřel jako osoba oprávněná s osobou povinnou Zemědělským družstvem B. dohodu o vydání nemovitostí v kat. území Č. a kat. území R. Rozhodnutím OkÚ - Pozemkového úřadu v Náchodě ze dne 8. 2. 1993, č. j. PÚ 696/93-Ing. Dí, byla tato dohoda podle §9 odst. 2 cit. zákona schválena. V enunciátu této dohody bylo současně rozhodnuto, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze vydat v enunciátu uvedené pozemky, protože byly po přechodu do vlastnictví státu zastavěny nebo byly převedeny do osobního užívání. Současně bylo stanoveno, že za všechny nevydané pozemky přísluší oprávněné osobě náhrada podle ustanovení §11 odst. 2 a §17 zákona o půdě, popř. náhrada podle §16 zákona, a to na základě výzvy podle §16 odst. 3 cit. zákona, ve znění zák. č. 93/1992 Sb.
Citovanému rozhodnutí správního orgánu stěžovatel vytýká, že o nevydaných nemovitostech mělo být rozhodnuto podle §9 odst. 4 zákona o půdě samostatným rozhodnutím, neboť každý z těchto právních titulů má odlišný způsob odvolání, na který tímto orgánem nebyl upozorněn. Proto, jak uvádí ve své stížnosti, stále očekává, že o této části restitučního nároku bude ještě rozhodnuto zvlášť.
Účinnost tohoto správního orgánu kvalifikuje potom stěžovatel jako jiný zásah veřejné moci a žádá, aby v tomto zbytku jeho restitučního nároku správní orgán dále jednal a o něm rozhodl.
S touto námitkou se stěžovatel obrátil na příslušný správní orgán až v r. 1997. V odpovědi ze dne 23. 7. 1997, č. j. PÚ 1475/97, vysvětlil pozemkový úřad stěžovateli, proč nelze v jednání pokračovat a vyzval jej, aby uplatnil svůj nárok žalobou o určení vlastnictví u příslušného okresního soudu.
Stěžovatel se v r. 1998 obrátil se žádostí o dořešení jeho případu na místopředsedu vlády ČR a ministra zemědělství Ing. Josefa Luxe. Ten v odpovědi ze dne 5. 5. 1998 stěžovateli potvrdil, že pozemkový úřad určitým způsobem ve vydání rozhodnutí pochybil a že na nesrovnalost se přišlo až v r. 1997. Upozornil stěžovatele na uplynutí všech možných lhůt a obdobně jej upozornil na možnost uplatnění jeho nároku soudní cestou.
K této otázce se vyjádřilo Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, dopisem ze dne 30. 9. 1998, a to souhlasně s vyjádřením ministra zemědělství. V roce 1999 se stěžovatel obrátil na nového ministra zemědělství Ing. J. F., který v podstatě zopakoval stejné argumenty, jaké byly obsaženy v předchozích odpovědích ministerstva.
Nutno konstatovat, že tato korespondence již proběhla mimo správní řízení.
Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí pozemkového úřadu, vydané podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o půdě dne 8. 2. 1993, nabylo právní moci dne 27. 2. 1993. Stěžovatel sám toto rozhodnutí nezpochybnil a ani nevyužil zákonné možnosti odvolání. Nevyužil ve lhůtě ani možnosti podání mimořádného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. Naopak požádal za nevydané pozemky Pozemkový fond ČR o náhradu.
Proto po právní moci rozhodnutí, t. j. po uplynutí tří let, prodala obec p. č. 160/16 soukromé osobě. Není tedy v moci správního orgánu o této nemovitosti rozhodovat podle ustanovení §9 odst. 4, neboť ustanovení §8 zákona o půdě svěřuje pravomoc rozhodnout v takovém případě pouze soudům.
Jakémukoli dalšímu postupu správního orgánu brání překážka podle ustanovení §63 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., t. j. uplynutí tříleté objektivní lhůty pro povolení obnovy a §68 odst. 1 cit. zákona, kdy nelze správní rozhodnutí změnit nebo zrušit formou přezkoumání mimo odvolací řízení po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí.
V projednávané věci nabylo ústavní stížností napadené rozhodnutí správního orgánu právní moci dne 27. 2. 1993, kdy celé řízení skončilo. Obsahem jeho enunciátu bylo rovněž rozhodnutí o nemožnosti vydání některých parcel podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě s odkázáním restituenta na uplatnění náhrady za nevydávané pozemky. Rozhodnutí stěžovatel uznal a potvrdil svým podpisem, náhradu škody uplatnil. Za takto konstatovaných skutečností nelze dovodit porušení stěžovatelem uváděných základních práv a svobod.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle §75 odst. 1 cit. zákona se za takový prostředek nepovažuje návrh na obnovu řízení.
Protože tato lhůta uběhla již v květnu r. 1993, nezbylo soudci zpravodaji než podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání cit. zákonem. Proto Ústavní soud nepožadoval ani odstranění vady plné moci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 15. listopadu 1999