ECLI:CZ:US:1999:2.US.390.99
sp. zn. II. ÚS 390/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. I. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 1 To 57/99 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 33 T 8/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 9. 8. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 1 To 57/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 33 T 8/98.
V ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na porušení základních práv a svobod, konkrétně čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se domnívá, že trestní stíhání vůči němu bylo vedeno neoprávněně a pokud bylo vedeno, měl být obžaloby zproštěn.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 33 T 8/98, byl obžalovaný (stěžovatel) uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění před novelou č. 253/1997 Sb. a byl za to podle §148 odst. 3 tr. zák. ve znění před novelou č. 253/97 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 1 To 57/99, bylo zamítnuto jako nedůvodné odvolání obžalovaného (stěžovatele) proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Po stránce skutkových zjištění, jak doznává i sám stěžovatel, jde o jednání stěžovatele v tom směru, že dne 30. 6. 1994 podal Finančnímu úřadu ve Frýdku-Místku přiznání k dani z přidané hodnoty za první čtvrtletí roku 1994, ve kterém vyčíslil celkový odpočet daně ve výši 8 452 047 Kč zahrnující i částku 7 452 046 Kč jako část nákladů na nákup čtyř autobusů, ačkoliv k jejich zakoupení nedošlo, a včasnou kontrolou finančního úřadu nebyl stěžovateli odpočet daně ve shora uvedené částce vyplacen.
Stěžovateli bylo dne 12. 6. 1995 sděleno obvinění pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., byla podána obžaloba státním zástupcem pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 3 tr. zák. ve znění před novelou č. 253/1997 Sb. Po upozornění na změnu právní kvalifikace ve smyslu ustanovení §160 odst. 6 a dalších ustanovení trestního řádu byla věc posouzena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. 33 T 1/96-161, jako pokus trestného činu podvodu, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 1 To 189/97, byl rozsudek zrušen, věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření, byla podána další obžaloba pro pokus trestného činu zkrácení daně. Podle znění obžaloby byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 33 T 8/98, uznán vinným a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s dozorem. Vrchním soudem v Olomouci bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Zrušení obou posledně uvedených rozhodnutí se stěžovatel domáhá ústavní stížností.
Ústavní soud shledal, že oba obecné soudy provedly opakovaně rozsáhlé a obtížné dokazování, které bylo zaměřeno též na platební schopnost stěžovatele a zjištění toku a přesunu peněz v dané věci, a to na podporu subjektivní stránky trestného jednání stěžovatele. Výsledky dokazování provedeného řádným a zákonu odpovídajícím způsobem hodnotily oba soudy shodně jako úmyslné jednání, směřující k vylákání daňové výhody. Až do novely trestního zákona č. 253/1997 Sb. bylo běžně v teorii i praxi považováno vylákání daňové výhody za zkrácení daně, viz. komentář Trestního zákona C. H. Beck, 3. vydání, str. 737 a další). Skutečnost, že nedošlo ke zkrácení majetku státu je vyjádřena hodnocením jednání stěžovatele pouze jako pokusu trestného činu. Subjektivní stránka je dovozována ze skutečnosti, že smlouva o zprostředkování koupi autobusů obsahovala termín uskutečnění nejpozději dnem 25. 4. 1994 s tím, že pokud koupě autobusů uskutečněna do tohoto data nebude, tímto dnem smlouva zaniká. Stěžovatel se domáhal daňové úlevy koncem června 1994 a sám nejlépe věděl, že ani prostřednictvím zprostředkovatele ani jinak ke koupi autobusů nedošlo.
Ústavní stížnost namítá též nesprávnost postupu Vrchního soudu v Olomouci ohledně vydání usnesení ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 1 To 189/97, jímž byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena státnímu zástupci k došetření, a opravného usnesení ze dne 12. 12. 1997, sp. zn. 1 To 189/97. Tímto usnesením Vrchní soud v Olomouci opravil datum narození obžalovaného (stěžovatele), jakož i to, že Vrchní soud v Olomouci projednal též odvolání státního zástupce v Ostravě. Ústavní stížností namítá, že nešlo o běžnou písařskou chybu a vydání opravného usnesení v dalších fázích trestního řízení poškodilo stěžovatele ve smyslu ustanovení §264 odst. 2 trestního řádu, které stanoví: "Byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch." K tomu je třeba uvést, že způsob, jakým se po formální stránce Vrchní soud v Olomouci vypořádal s formálním pochybením, neměl za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Z hlediska ústavněprávní roviny zde odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného bylo podáno, fakticky tedy existovalo. Proto Ústavní soud neshledal prostor k rozhodování o porušení občanských práv a svobod stěžovatele v rámci spravedlivého procesu ani v tomto směru.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. prosince 1999