ECLI:CZ:US:1999:2.US.391.98
sp. zn. II. ÚS 391/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti M.Š., proti 1) rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 1/95, ze dne 13. 10. 1995, ve spojení s rozhodnutím ČSSZ ze dne 2. 2. 1995, č. 076118954, 2) sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, zn. 32-7529/98, ze dne 4. 3. 1998, 3) sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, zn. 32-19892/98, ze dne 8. 6. 1998, 4) sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, zn. 32-24049/98, ze dne 26. 6. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle ustanovení §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněny podat ty fyzické nebo právnické osoby, které tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
V případě rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 1/95, ze dne 13. 10. 1995, ve spojení s rozhodnutím ČSSZ ze dne 2. 2. 1995, č. 076118954, a rovněž tak v případě sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, zn. 32-7529/98, ze dne 4. 3. 1998, a zn. 32-19892/98, ze dne 8. 6. 1998, se však o takovou situaci nejedná, neboť jak rozsudek vrchního soudu, tak rozhodnutí ČSSZ spolu s uvedenými sděleními Ministerstva práce a sociálních věcí se týkají matky stěžovatele, v důsledku čehož byla ústavní stížnost v této části odmítnuta dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Pokud jde o ústavní stížnost, směřující proti sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, zn. 32-24049/98, ze dne 26. 6. 1998, jímž bylo shledáno, že důvody uváděné stěžovatelem v podnětu k přezkoumání rozhodnutí ČSSZ ze dne 23. 10. 1995, čj. 340326452, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zák. č. 217/1994 Sb., nejsou dostatečnými k zásahu do pravomocného rozhodnutí a tudíž k zahájení správního řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy v zák. č. 217/1994 Sb., je skutková podstata §3 odst. 1 písm. d) formulovaná slovy: "Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká stejným dílem sirotkům po postižených občanech popravených nebo zemřelých ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech nebo násilně usmrcených v souvislosti se zatýkáním, kteří ke dni jejich úmrtí nedosáhli věku 18 let", a současně v něm neexistuje ustanovení, umožňující citlivější přístup v některých specifických případech, jak je tomu u stěžovatele, lze stěží z hlediska ústavního napadenému sdělení ministerstva něco vytknout, a proto byla i v této části ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu