ECLI:CZ:US:1999:2.US.395.97
sp. zn. II. ÚS 395/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v ve věci navrhovatelů 1) J. N., a 2) F. N., obou právně zastoupených JUDr. F. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 6. 6. 1997, čj. 15 Co 43/97-114, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 16. 10. 1997 k Ústavnímu soudu
ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jímž tento soud rozhodl
o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 10.
1996, čj. 3 C 354/93-93.
Vedlejší účastnice M. K. podala u Okresního soudu v Táboře
návrh, aby byla zrušena kupní a darovací smlouva ze dne 25. 5.
1966 registrovaná státním notářstvím v Táboře dne 16. 6. 1966, pod
čj. RI 218/66, v části, v níž navrhovatelům spolu se svou již
zesnulou matkou darovala pozemky ve smlouvě specifikované.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře bylo tomuto návrhu vyhověno jen
v té části, v níž byla dárkyní M. K. V části, v níž byla dárkyní
již zemřelá M. V., byl návrh zamítnut.
Na základě odvolání všech účastníků byl rozsudek Okresního
soudu v Táboře napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích v zásadě potvrzen. Změněn byl pouze ve výroku
o placení soudního poplatku a náhradě nákladů státu.
V ústavní stížnosti navrhovatelé napadají rozsudek krajského
soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky prvoinstančního soudu
obsažené v odstavci prvém, třetím, pátém, sedmém a změněn výrok
odstavce šestého. To znamená, že napadají tu část, jíž bylo
potvrzeno částečné zrušení darovací smlouvy, uloženo jim zaplatit
M. K. částku 468,- Kč a uloženy jim platební povinnosti vůči České
republice a v návaznosti na to i výrok o nákladech řízení.
Navrhovatelé podali svoji ústavní stížnost na základě
ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost
byla podána včas a ve formě vyžadované tímto zákonem.
Navrhovatelé shledávají těžiště ústavní stížnosti
v nesprávném právním posouzení věci, když skutkové okolnosti
považují za jednoznačné a nesporné.
Předně navrhovatelé namítají, že důvodem restituce je
výlučně protiprávnost. Dle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění zák. č. 183/1993 Sb., byla skutková podstata ust. §8 odst.
3 zákona včleněna s ohledem na nátlak, který byl činěn na
vlastníky při registracích smluv podle směrnice k tomu vydané.
Takový nátlak omezil jejich smluvní svobodu.
Navrhovatelé namítají, že odvolací soud se zkoumáním
případné existence tohoto nátlaku nejen vůbec nezabýval, nýbrž to
výslovně odmítl. Rovněž prvoinstanční soud se tím vůbec nezabýval.
Dovodil v odůvodnění rozsudku, že zákon v těchto případech přímo
sám předpokládá tíseň, jako jakousi nevyvratitelnou právní
domněnku a nepožaduje proto existenci nátlaku dokazovat.
Domnívají se, že takové právní posouzení věci je v rozporu
s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kde je
doloženo, že důvodem restituce je výlučně protiprávnost.
Pokud odvolací soud odmítá zkoumat konkrétní okolnosti,
porušuje dle navrhovatelů základní principy spravedlivého procesu
dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 4 Listiny.
Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 C 354/93,
Ústavní soud zjistil, že citovaným rozsudkem okresní soud vyhověl
částečně návrhu a zrušil kupní a darovací smlouvu ze dne 25. 5.
1966, registrovanou dne 16. 6. 1966, pod č.j. RI 218/66,
u státního notářství v Táboře v té části, kdy J. a F. N. darovala
M. K. jednu ideální polovinu zemědělských pozemků v kat. úz. H.,
jak jsou ve výrokové části specifikovány. Okresní soud
z provedených důkazů dovodil, že úmyslem tehdejších smluvních
stran bylo prodat dům v H. se stavební parcelou a zahradami za
kupní cenu 15.000,- Kč. V souvislosti s tímto převodem pak byly
darovány i zemědělské pozemky v užívání socialistické organizace.
Právně okresní soud dovodil, že se jedná o případ, na který se
vztahuje ust. §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Soud dospěl
k závěru, že jde o restituční důvod proti fyzické osobě, u něhož
zákonodárce nepožaduje zkoumání tísně Současně soud dospěl
k závěru, že navrhovatelka je oprávněnou osobou dle ust. §4 odst.
2 zákona o půdě a splnila požadavek řádné a včasné výzvy dle čl.
2 zák. č. 183/1993 Sb.
J. a F. N. (v řízení před obecnými soudy odpůrci) v odvolání
uplatnili v podstatě stejné námitky, jako v řízení o ústavní
stížnosti. Důvodem restituce je výlučně protiprávnost úkonu,
kterou je možno shledávat pouze tehdy, kdy určitým nátlakem byla
omezena smluvní svoboda tehdejších účastníků právního úkonu,
přičemž tíseň je pojmem odlišným a názor soudu, že zákonodárce zde
tíseň předpokládá, představuje určitý zpětný postih právně
přípustného a řádného jednání. Navrhovatelka a její matka neměly
zájem nemovitosti dále vlastnit, nemohly je samy obhospodařovat
a jak kupní, tak darovací smlouva byly uzavřeny právě z těchto
důvodů. Darovací smlouva byla uzavřena dobrovolně a nic nesvědčí
o možném nátlaku v daném případě.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
Ústavní soud zjistil, že odvolací soud při svém rozhodování
vycházel z názoru, že při aplikaci ustanovení §8 odst. 4 (ve
znění předpisu účinného do 8. 2. 1996 šlo o odstavec 3 zákona
o půdě) je restituční nárok vázán na prokázání tísně existující
v době uzavírání smlouvy jen tehdy, šlo-li o smlouvu, jíž byly
darovány pouze pozemky. V daném případě se jednalo o smlouvu kupní
a darovací, kupní smlouvou byla převáděna budova a v souvislosti
s tímto převodem byly darovány, tedy bezúplatně převedeny,
pozemky, které k budově patřily. Pro tento případ příslušné
zákonné ustanovení restituční nárok s podmínkou uzavření smlouvy
v tísni nespojuje. K odvolacím argumentům krajský soud doplnil
úvahu, že právě toto pojetí odpovídá tomu, že vlastnictví
zemědělských pozemků bylo v dřívější době degradováno a prakticky
omezeno na holý pojem vlastnického práva, a to samotným tehdejším
právním stavem regulujícím nakládání s pozemky.
K ústavní stížnosti se krajský soud vyjádřil následovně:
V řízení o návrhu vedlejší účastnice na zrušení části kupní
a darovací smlouvy dle §8 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
postupoval jak okresní soud, tak soud podepsaný jako soud odvolací
v souladu se všemi zásadami spravedlivého procesu ve smyslu hlavy
páté Listiny. Nedošlo k takovému porušení základních práv nebo
svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou,
které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti ve smyslu ust.
§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost ostatně především napadá právní posouzení
celé věci a vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ust. §8
odst. 4 zákona o půdě, v čemž potažmo shledává rozpor rozhodnutí
s ústavním zřízením České republiky. Pokud jde o výklad citovaného
ustanovení a právní argumentaci, soud odkazuje v plném rozsahu na
odůvodnění této problematiky v písemném vyhotovení napadeného
rozhodnutí na straně páté. Na tomto právním názoru trvá
a nepovažuje jej za protiústavní. Nemá za důvodný poukaz
stěžovatelů na nerespektování názorů Ústavního soudu soudy
obecnými, neboť se domnívá, že v daném případě právní názor soudu
odvolacího není v rozporu s tím, co plyne z nálezu Ústavního soudu
č. 131/1994 Sb., spíše je přesvědčen, že stěžovatelé si jej
nesprávně vykládají a vyvozují z něj závěry ve svůj prospěch.
Odmítá výpady stěžovatelů proti rozhodování soudu v rozporu
s předpisy demokratické společnosti, neboť tyto úvahy jsou zcela
obecné, jsou vedeny jednostrannou snahou vyložit obsah právní
normy způsobem vyhovujícím pouze jedné straně a nepřípustně
politizují rozhodování soudu v restitučních věcech. Jakékoliv
zobecnění této rozhodovací praxe není namístě, neboť má-li ústavní
stížnost směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí, je třeba zabývat
se pouze jeho ústavností.
Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby stížnost byla
odmítnuta, jakožto stížnost nemající ústavněprávní podklad.
M. K. se k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti vyslovila
v tom smyslu, že skutková tvrzení uvedená stěžovateli ve stížnosti
považuje za účelová a zkreslená. Současně se vzdala svého práva
být vedlejší účastnicí řízení.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti i zhodnocení
všech důkazů, zejména rozsudků soudů obou stupňů, dospěl k závěru,
že stížnost není důvodná. Navrhovatelé v podstatě polemizují
s právním názorem soudů obou stupňů ohledně právního výkladu ust.
§8 odst. 4 zákona o půdě. Konkrétní námitky, které proti postupu
a rozhodnutím obou soudů uvádějí v ústavní stížnosti navrhovatelé,
byly v podstatě vyvráceny již odůvodněními rozsudků obou soudů. Co
se týče úvah obsažených v ústavní stížnosti, o praxi obecných
soudů, politické účelovosti, resp. nedemokratičnosti přístupu
soudů k rozhodování, jsou tyto úvahy vedeny v natolik obecné
rovině, že nemohou být podrobeny serióznímu přezkoumání.
Metodice posuzování ústavních stížností, jak byla postupně
zformulována v judikatuře Ústavního soudu, odpovídá předně
hodnocení dodržení ústavních procesních práv a poté posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Navrhovateli nelze přisvědčit v tom, že pokud se odvolací
soud nezabýval zkoumáním případné existence nátlaku na původní
vlastnice při registraci předmětné smlouvy, porušil tím základní
principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve
spojení s čl. 90 Ústavy. Oba soudy v řízení postupovaly ve smyslu
hlavy páté Listiny, neboť věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů, účastníci nebyli zbaveni možnosti jednání se
zúčastnit a vyjádřit se jak k provedeným důkazům, tak ke skutkové
a právní problematice věci.
Jádro problému je v interpretaci ustanovení §8 odst. 4
zákona o půdě v platném znění. Skutková podstata daného případu
odpovídá dikci tohoto ustanovení, kdy bylo současně uzavřeno více
smluv, ve vzájemné kombinaci a vzájemné podmíněnosti. Jde
o případ, kdy nebylo možno uzavřít pouze kupní smlouvu na dům
(v tomto případě i se stavební parcelou a zahradami s veškerým
příslušenstvím) a současně nevypořádat zemědělské pozemky,
v darované smlouvě specifikované, které byly vesměs v užívání
tehdejší socialistické organizace.
Tvrzení navrhovatelů o tom, že vedlejší účastnice jim
darovala pozemky proto, že nemohla sama s matkou nemovitosti
obhospodařovat, neboť měly vlastní hospodářství a nemovitosti byly
od jejich bydliště vzdálené, neobstojí a je účelové. Ve
skutečnosti byly zemědělské pozemky v užívání JZD a pro vlastnice
neměly žádnou hodnotu, ani jim nepřinášely žádný výnos.
Ústavní soud již ve své judikatuře vyslovil právní názor
(srovnej I. ÚS 260/95 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu 7,
č. 11, II. ÚS 74/96), že vzhledem k existenci Směrnic o postupu
při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu
k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními
národními výbory, vydaných dne 19. 5. 1964 Ministerstvem
spravedlnosti ČR a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního
hospodářství ČR a uvádějících v souvislosti s převodem obytných
částí usedlostí do praxe i jakési smluvní donucení u zemědělských
pozemků k této usedlosti náležejících, byly uzavírány různé
smíšené smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly
nazvány. Ústavní soud vyslovil právní názor, že jde o darovací
smlouvu sui generis, totiž darování z donucení. Vynucený převod
pozemků, který se stal povinným a nezbytným předpokladem pro
registraci kupní smlouvy, je sám o sobě důkazem tísně, aniž by ji
v takových případech bylo třeba prokazovat.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze akceptovat výklad
ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě navrhovateli, neboť
rozhodující pro posouzení jeho ustanovení je jeho obsah. Ústavní
soud neshledává za protiústavní, že zde není zákonnou podmínkou
tíseň; není nutno ji zkoumat ani prokazovat.
Ústavní soud se vzhledem k výše uvedenému konečně nemůže
ztotožnit s námitkou navrhovatelů, že byl porušen v daném případě
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, resp. čl. 11 odst. 4 Listiny v tom smyslu, že
nikdo nemůže být "zbaven svého majetku", s výjimkou, je-li to ve
veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Navrhovatelé tak
namítají, že aplikací §8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění
pozdějších předpisů, soudy realizovaly vyvlastnění předmětných
pozemků v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
Své stanovisko k tomu, že se v citovaném ustanovení §8
odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, o institut
vyvlastnění nejedná, vyslovil Ústavní soud v plénu již v citovaném
nálezu č. 131/1994 Sb., jehož se ostatně navrhovatelé v ústavní
stížnosti sami dovolávají. V citovaném nálezu Ústavní soud
dovodil, že právní institut, kterýž sleduje naplnění účelu
"zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči
vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až
1989", je institut restituce, tj. institut odstranění
protiprávnosti při převodu vlastnictví, a to navrácením věci do
původního právního stavu.
Aplikací tohoto ustanovení tudíž nemohlo dojít k porušení
čl. 11 odst. 4 Listiny , jak dovozují navrhovatelé, neboť nedošlo
k vyvlastnění nuceným odejmutím vlastnického práva s právními
účinky ex nunc, ale o odstranění protiprávnosti při převodu
vlastnictví, a to navrácením do původního právního stavu
s právními účinky ex tunc.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud
k závěru, že postupem a rozhodnutím obecných soudů nedošlo
k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod
navrhovatelů. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost
v souladu s ust. §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, v plném rozsahu zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 6. 1999