ECLI:CZ:US:1999:2.US.405.99
sp. zn. II. ÚS 405/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. A. R., zastoupeného JUDr. A. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, č.j. 13 Co 172/98-138, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 19 C 147/92-121, ze dne 22. 5. 1997, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě, stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Navrhovatel se svým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 1999, domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, č. j. 13 Co 172/98-138, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního sodu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 1997, č. j. 19 C 147/92-121, jimž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o vydání briliantu o váze 24,06 karátu a zároveň rozhodnuto o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku.
Podle názoru stěžovatele bylo shora uvedenými rozsudky obecných soudů nepřípustným způsobem zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod, uvedených v čl. 4 odst. 1, odst. 2 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 95 Ústavy.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal navrhovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl z důvodu jeho opožděnosti a v odůvodnění zdůraznil, že zákonná jednoměsíční lhůta pro podání dovolání je lhůtou procesní, jejíž zmeškání nelze prominout. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek nabyl právní moci dne 7. 7. 1998 a dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 10. 8. 1998, jednalo se podle názoru Nejvyššího soudu ČR o podání dovolání učiněné po uplynutí lhůty stanovené zákonem. Z tohoto důvodu bylo dovolání usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, č. j. 23 Cdo 1171/99-162, podle ustanovení §243b odst. 4 věty první ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto.
Navrhovatel ve svém podání tvrdí, že proti napadenému rozsudku podal opožděné dovolání, když považuje tento úkon za splnění podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za uplatnění všech procesních prostředků, který mu zákon k ochraně práva poskytuje. Tento názor není správný. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje (§75 odst. 1).
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadá rozsudek Městského sodu v Praze ze dne 29. 5. 1998, č. j. 13 Co 172/98-138, který nabyl právní moci v červenci 1998. Počátek lhůty podání ústavní stížnosti počal tedy běžet začátkem července 1998 a uplynul po 60denní zákonné lhůtě. Jestliže tedy navrhovatel doručil ústavní stížnost v srpnu 1999, jedná se o ústavní stížnost podanou po lhůtě, stanovené v zákoně č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jako takovou jí byl soudce zpravodaj nucen odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 4. října 1999