ECLI:CZ:US:1999:2.US.414.99
sp. zn. II. ÚS 414/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. 13 Co 253/98-31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. 16 C 123/96-13, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Ústavní soud obdržel dne 23. 8. 1999 podání, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. 13 Co 253/98-31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. 16 C 123/96-13.
Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dříve navrhovatele) o zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 331.679,- Kč s 3 % úrokem od 10. 9. 1992 do zaplacení a valorizaci v částce 160.000,- Kč, spolu s náklady řízení. Stěžovatel uplatnil nárok proti Českým drahám státní organizaci, jako náhradu za obytné budovy, hospodářské stavby a příslušenství patřící k zaniklé zemědělské usedlosti.
Důvodem podání žaloby bylo tvrzení stěžovatele, že vlastníci zmíněné usedlosti byla matka stěžovatele, která jí dne 8. 12. 1961 prodala státu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nemovitosti byly později demolovány a vydání pozemků brání na nich vybudovaná pozemní komunikace.
Podle názoru stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle ustanovení §238 o. s. ř., jako zásadně nepřípustné a konstatoval, že dovolání by bylo možno podat pouze v případě, kdyby odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil. V daném případě však odvolací soud takovým způsobem výrok nevydal. Proto se Nejvyšší soud ČR nezabýval materiální stránkou uplatněného nároku, ale dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k použití §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v podání uvádí, že před zahájením řízení o ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, za které považuje i odvolání odmítnuté usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, č.j. 28 Cdo 267/99-72.
Po přezkoumání všech skutečností dospěl soudce zpravodaj k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V této souvislosti je třeba poukázat na řadu judikátů Ústavního soudu, které se zabývají případy, kdy zákon dovolání nepřipouští, takže podání dovolání není možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva navrhovatele poskytuje (viz např. usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 129/97). Je tedy nutné učinit ten závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout ode dne převzetí rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pouze ve vztahu ke stěžovateli autoritativně konstatuje neexistenci práva dovolání podat. Lhůta k podání ústavní stížnosti je zakotvena v ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a je zásadně 60denní. Jestliže tedy rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen nejpozději v měsíci říjnu 1998, pak soudce zpravodaj, aniž by blíže zjišťoval datum doručení tohoto rozsudku, byl nucen konstatovat s ohledem na již citované ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, opožděnost ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 4. října 1999