ECLI:CZ:US:1999:2.US.43.99
sp. zn. II. ÚS 43/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 5 T 3/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 6 To 332/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 27. 1. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 5 T 3/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 6 To 332/98, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 5 T 3/98 byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Trestného jednání se podle zjištění soudu dopustil tím, že po předcházející vzájemné dohodě opatřil nákladní vozidlo značky Avia pro účely odvozu zboží odcizeného dalšími spolupachateli při násilném vloupání.
Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 6 To 332/98, zamítnuto jako nedůvodné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho trestní věci došlo k porušení základních práv a svobod, pokud byl uznán vinným, když výrok o vině byl postaven na důkazu, který je v rozporu s trestním řádem, totiž na podkladě záznamů z odposlechu telefonních hovorů.
Ve stížnosti stěžovatel uvádí, že, v otázce zákonnosti prováděných telefonních odposlechů je nutno poukázat na ustanovení §88 odst. 1 a 2 tr. řádu upravující postup při vydání příkazu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Podle stěžovatele v daném případě se ve spisovém materiálu do doby seznámení se ze spisovým materiálem vyskytl toliko jeden příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to ze dne 18. 12. 1996 k telefonní stanici V. M. Jedná se toliko o fotokopii tohoto příkazu a není zřejmé, zda tento příkaz byl vůbec doručen státnímu zástupci tak, jak to má na mysli ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu. Až dodatečně po seznámení se ze spisovým materiálem dne 9. 1. 1998 státní zástupce zakládá do spisu návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a dne 11. 12. 1996, kdy téhož dne měl být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu majitele B. a dále majitele B. a majitele Š., tento příkaz byl doručen státnímu zástupci až 16. 12. 1996.
Podle stěžovatele se tedy v daném případě nepostupovalo zákonným způsobem, zejména pokud jde o chronologické zakládání příkazů do spisového materiálu, jeho doručování státnímu zástupci, o posouzení pravosti založeného rozhodnutí.
Další námitka směřuje podle stěžovatele do skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně, na základě vyhodnocení záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu.
Námitku uvedenou v ústavní stížnosti ohledně odposlechu uplatnil stěžovatel již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně, který se s ní při zjišťování skutkového stavu věci podrobně zabýval a hodnotil ji vedle dalších důkazů svědčících o vině stěžovatele. Rovněž ji stěžovatel uplatňoval i ve svém odvolání a zabýval se jí i soud druhého stupně. Oba soudy došly ke shodnému závěru, že odposlech byl proveden ve shodě s ustanovením §160 odst. 2, 4 tr. ř. a jejich právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Žádné porušení příslušných ustanovení trestního řádu nebylo shledáno.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy .
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90 Ústavy, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle kterého dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu nebo kterýkoli z bodů čl. 6 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 8. června 1999