ECLI:CZ:US:1999:2.US.430.99
sp. zn. II. ÚS 430/99
Usnesení
II. ÚS 430/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. F. Z., zastoupeného JUDr. B. J., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. 7 Tz 74/99, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu s tím že tímto rozhodnutím byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Došlo tak k porušení i subjektivních základních práv člověka a občana na straně jedné a svrchovanosti zákona na straně druhé.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. 7 Tz 74/99, bylo vyhověno stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch stěžovatele proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 6 ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. CVS: OVV-31/96.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu České republiky, ministra spravedlnosti České republiky a Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, a vyžádal si i spis Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 4 Tz 49/98.
Nejvyšší státní zastupitelství ČR ve svém vyjádření, s ohledem na některé nepřesné údaje uvedené v ústavní stížnosti, zrekapitulovalo průběh celé věci. Stěžovateli bylo dne 11. 3. 1996 vyšetřovatelem Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 6 podle §160 odst. 1 trestního řádu sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Následně tentýž vyšetřovatel svým usnesením ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. ČVS: OVV 31/96-209, trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavil. Toto usnesení vyšetřovatele bylo usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v
II. ÚS 430/99
Praze, č. j. KZv 101/96-40, podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu zrušeno. Pro úplnost je nutno dodat, že toto usnesení bylo vydáno dne 16. 12. 1997, tedy po lhůtě uvedené v ustanovení §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal ministryni spravedlnosti ČR o podání stížnosti pro porušení zákona, tato však neshledala ke stížnosti důvody. Naproti tomu ministryně spravedlnosti podala dne 24. 3. 1998 k Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele a navrhla, aby Nejvyšší soud ČR vyslovil, že usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 6 ze dne 9. 9. 1997, č. j. ČVS: OVV 31/96-209, byl porušen zákon a napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil též usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. KZv 101/96-40. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 4 Tz 49/98, stížnost pro porušení zákona zamítl. V odůvodnění uvedl, že s ohledem na skutečnost, že usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. KZv 101 /9640, nebylo zrušeno v předepsaném řízení, nebot' rušení pravomocných rozhodnutí soudů, státních zástupců nebo vyšetřovatelů, jimž byl porušen zákon, přísluší jedině Nejvyššímu soudu ČR, a to v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle §266 a násl. trestního řádu, je platné, a že tudíž v současné době naopak neexistuje usnesení vyšetřovatele Policie ČR Obvodního úřadu vyšetřování Praha 6, ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. ČVS: OVV 31/96-209, protože bylo citovaným usnesením příslušného státního zástupce zrušeno. Proto Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona podanou proti takovému usnesení musel podle §268 odt. 1 trestního řádu per analogiam zamítnout. Nejvyšší státní zastupitelství se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti s tímto stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ztotožnilo, přičemž i vyšetřovatel akceptoval názor Nejvyššího soudu ČR a usnesením ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. CVS: OVV-31/96, trestní řízení podruhé zastavil. Toto usnesení už Městské státní zastupitelství v Praze nezrušilo, ale ministr spravedlnosti proti němu podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele. Této stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. 7 Tz 74/99, rozhodl, že pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 6 ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. ČVS: OVV-31/96, byl porušen zákon a napadené rozhodnutí zrušil. Závěrem Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se s oběma shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR ztotožňuje a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ministr spravedlnosti ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitka stěžovatele k nezákonnému postupu orgánů činných v trestním řízení se odvíjí od otázky, zda rozhodnutí státního zástupce vydané po lhůtě uvedené v §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, tedy v rozporu se zákonem, má zákonem předpokládané důsledky, nebo zda je nicotným aktem, který takové důsledky objektivně nemůže vyvolat. Podstata námitky nezákonnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR se týká toho, že Nejvyšší soud ČR se nedostatečně zabýval zákonností řízení, které napadenému rozhodnutí vyšetřovatele předcházelo a nevyvodil z tohoto zákonu odpovídající závěry ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud ČR spatřuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podstatu ústavní stížnosti v námitce, že napadený rozsudek je v rozporu s jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, a to usnesením ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 4 Tz 49/98, vydaným v téže trestní věci obviněného. Domnívá se, že namítaný rozpor tu
II. ÚS 430/99
není. Nejvyšší soud ČR nezrušil vadné usnesení státního zástupce z důvodu, že proti němu nebyla podána stížnost pro porušení zákona. Ta ve skutečnosti směřovala proti zrušenému zastavovacímu usnesení vyšetřovatele a jako taková byla zamítnuta. Tím byl založen stav, kdy zastavovací usnesení vyšetřovatele bylo zrušeno, byt' vadně, takže nic nebránilo tomu, aby se v trestním stíhání stěžovatele pokračovalo. Proto Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, připojených vyjádření a spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 49/98, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustálené rozhodovací praxe nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat věcnou správnost či zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, nebot' jeho pravomoci vymezené jak ústavou České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.), tak zákonem o Ústavním soudu (zák. č. 182/1993 Sb.), sledují zásadně jen otázky ochrany ústavnosti a v podstatě stejným způsobem vymezují podmínky jeho ingerence do rozhodovací činnosti těchto orgánů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR měl v řízení pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti, přezkoumat od počátku celé řízení předcházející stížností napadenému usnesení a správnost a zákonnost každého rozhodnutí, které v něm bylo vydáno. Dle názoru Ústavního soudu se Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. 7 Tz 74/99, zcela vypořádal s touto námitkou, neboť se zcela ztotožnil se závěry téhož soudu vyslovenými v usnesení ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 4 Tz 49/98, kterým byla per analogiam zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti usnesení vyšetřovatele ze dne 9. 9. 1997.
Další námitky stěžovatele, týkající se porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, i námitky týkající se porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, jsou pouze polemikou stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu ČR a jeví se Ústavnímu soudu jako zcela účelové.
Stejně tak neobstojí tvrzení stěžovatele, že zrušení rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání ze dne 16. 12. 1997, které bylo vydáno po zákonné lhůtě, mu nedává žádný vlastní opravný prostředek a žádnou možnost včasné obhajoby, což má za důsledek porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel využil svého práva a podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který byl Vrchním státním zastupitelstvím v Praze přezkoumán a akceptován a předložen dne 16. 7. 1999, pod sp. zn. III VZz 6119/98, Ministerstvu spravedlnosti ČR. Ministryně spravedlnosti podnětu nevyhověla. K tomu je nutno dodat. že stížnost pro porušení zákona podle hlavy sedmnácté trestního řádu je vedle obnovy řízení jedním ze dvou mimořádných opravných prostředků v trestních věcech a představuje průlom do právní moci rozhodnutí. Jedná se o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum rozhodnutí mimo obvyklé instanční pořadí.
II. ÚS 430/99
Ústavní soud tedy nemá důvod zpochybňovat závěry Nejvyššího soudu ČR, k nimž dospěl v napadeném rozsudku. Jeho argumentace je logická, vyvážená a přesvědčivá.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní .jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu