ECLI:CZ:US:1999:2.US.440.99
sp. zn. II. ÚS 440/99
Usnesení
II. ÚS 440/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti L. U., zastoupeného Mgr. S.F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 2 Co 50/99-186, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 6. 9. 1999, označeným jako ústavní stížnost, které doplnil dopisem ze dne 4. 10. 1999. Stěžovatel napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 2 Co 50/99-186, kterým tento soud odmítl odvolání do výroku, jímž nebyla připuštěna změna žaloby a potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7,. 1998, sp. zn. 37 C 7/97-156, kterým prvostupňový soud nepřipustil změnu žaloby a zamítl žalobu, aby žalovaný F. Č., šéfredaktor deníku H. noviny vydávaných F., a. s., uveřejnil tiskovou opravu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku.
Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ve věci samé nesprávně vyložil zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích (dále jen tiskový zákon), nebot' nesprávně považoval podání ze dne 5. 12. 1996 za oficiální žádost o tiskovou opravu.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva domáhat se svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu návrhu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu se závěry obecných soudů, ke kterým tyto dospěly na základě provedeného dokazování, jak pokud jde o hodnocení jednotlivých důkazů, tak jejich souhrnu.
11. ÚS 440/99
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 7/97.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. 11. 1999 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku, konkrétně na str. 4 a 5, kde jsou uvedeny nejen důvody, pro které je třeba považovat žalobu za podanou po uplynutí prekluzivní lhůty dané §20 tiskového zákona, ale i důvody, pro které by žaloba nebyla shledána důvodnou ani za situace, kdyby žádost stěžovatele o uveřejnění tiskové opravy byla podána až 9. 1. 1997.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 7/97, Ústavní soud zjistil, že po uveřejnění článku "Před volbami byla každá lež dobrá" dne 2. 12. 1996, stěžovatel poslal celkem tři dopisy.
První dopis ze dne 5. 12. 1996 byl adresován H. novinám, p. šéfredaktorovi, označen jako reagování na pomluvy a lži a v bodě 1 stěžovatel požaduje v souladu s tiskovým zákonem o bezodkladné otištění textu, kterým reaguje na snůšku lží a pomluv a závěrem uvádí, že v případě neochoty řešit vše nesoudní cestou, podá bez odkladů příslušnou žalobu. Druhým dopisem ze dne 11. 12. 1996 adresovaným H. novinám, k rukám šéfredaktora, označeným jako požadavek opravy, urguje stěžovatel zveřejnění opravy. Třetím dopisem ze dne 9. 1. 1997 adresovaným H. novinám, šéfredaktorovi V. V., označeným jako uveřejnění opravy podle zák. 86/90 Sb., požaduje stěžovatel uveřejnění opravy nepravdivých a pravdu zkreslujících údajů.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedl v odvolání proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí a staví tak ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, a který je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo ústavním soudem shledáno. Navíc má Ústavní soud za to, že závěry, k jakým dospěly obecné soudy, se po zvážení všech určujících okolností jeví jako adekvátní a plně respektující význam ve věci konkurujících si zájmů.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení práva na soudní ochranu by v daném případě došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí. Jestliže obecné
II. ÚS 440/99
soudy provedené důkazy hodnotily tak, že podle jejich názoru podání ze dne 5. 12. 1996 a urgence ze dne 11. 12. 1996 lze považovat za žádost podle ustanovení §19 odst. 1 tiskového zákona, pak ústavní soud nemůže takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným procesním principem přímosti dokazování. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, nebot' řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně.
Ústavní soud rovněž nezjistil tak extrémní vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení nebylo vyhověno, nebot' okolnosti případu nebyly natolik mimořádné, aby odůvodnily použití ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se týká žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, nezbývá Ústavním soudu než konstatovat, že podle ustanovení §62 odst. 1 shora citovaného zákona řízení před ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu