ECLI:CZ:US:1999:2.US.450.98
sp. zn. II. ÚS 450/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. S.N., zastoupeného JUDr. Č.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 To 129/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 1 T 11/97, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť jde o podání zjevně neopodstatněné.
Navrhovatel podal dne 23. 10. 1998 ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 To 129/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 1 T 11/97.
Ve svém návrhu stěžovatel především namítá, že rozhodnutími obou obecných soudů byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem. Stěžovatel rovněž tvrdí, že oba obecné soudy neprokázaly existenci dohody mezi ním a spoluodsouzeným Z.N., a M.G., směřující k usmrcení R.A.
Navrhovatel dovozuje, že v jeho případě nebylo prokázáno jednání ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., neboť nebyly v jeho případě naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy.
Dne 5. 2. 1999 obdržel Ústavní soud fotokopii opisu označeného jako "stížnost na postup státního orgánu podle čl. 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". V odůvodnění tohoto podání stěžovatel uvedl, že pokud je nelze použít k řízení před Ústavním soudem samostatně, navrhuje, aby toto podání bylo použito jako dodatek ve věci ústavní stížnosti sp. zn. II.ÚS 450/98. Obsahem doplňujícího podání byly jednak námitky stěžovatele, kterými se již zabýval Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení a dále námitky, které se však vztahují k osobě bratra stěžovatele Z.N., jehož ústavní stížnost byla vyřízena usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. III.ÚS 442/98.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným ve spolupachatelství se spoluodsouzeným Z.N. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let, současně mu byl uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a nošení střelných zbraní a střeliva v trvání rovněž 10ti roků. Z podnětu odvolání krajského státního zástupce vrchní soud změnil právní kvalifikaci trestného činu spáchaného stěžovatelem, ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu, a odvolání navrhovatele podle §256 tr. ř. zamítl.
Stěžovatel byl uznán vinným ve smyslu napadeného rozsudku tím, že společně se Z.N. a M.G., který byl stíhán samostatně, dne 26. 9. 1996 v obci R., ve večerních hodinách po předchozí domluvě shora jmenovaných v očekávání příjezdu R.A. za účelem vyrovnání jeho finančních požadavků a po jeho příjezdu v úmyslu jej usmrtit, po něm stříleli. Z.N. a M.G. způsobili R.A. zranění, kterým podlehl. Stěžovatel společně se svým bratrem pak naložili mrtvého do kufru osobního automobilu, kterým ho odvezli a uschovali do lesního porostu a následujícího dne jej zasypali nehašeným vápnem a zahrabali.
Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku soudu prvého stupně a dospěl k závěru, že předchozí řízení netrpělo procesními vadami, které by měly za následek nesprávnost skutkových zjištění a porušovaly by zákonnost samotného procesu, zejména k namítanému údajnému zkrácení práva stěžovatele na obhajobu.
K otázce rozsahu a dostatečnosti provedeného dokazování odvolací soud konstatoval, že byly provedeny všechny dostupné důkazy, potřebné k prokázání skutkového stavu, o nichž nemá tento soud důvodné pochybnosti. Pochybení soudu prvého stupně shledal pouze v hodnocení provedených důkazů, kdy nalézací soud ze skutkových zjištění nevyvodil odpovídající právní závěry. Toto konstatování se vztahuje přímo ke změně právní kvalifikace spáchaného trestného činu stěžovatelem. Odvolací soud označil skutkový děj, popsaný v rozhodnutí nalézacího soudu, za zcela nepochybný, když dovodil, že jak ze strany Z.N. a M.G., tak i stěžovatele, došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když dovodil, že zákonnými znaky spolupachatelství ve smyslu již citovaného zákonného ustanovení je společné jednání dvou nebo více pachatelů a úmysl. Podmínkou spolupachatelství pak není skutečnost, aby každý ze spolupachatelů svým vlastním jednáním naplnil všechny znaky trestného činu, neboť postačí, když jednotliví pachatelé souhrnem všech dílčích jednání splňují požadavky naplnění znaků trestného činu. Z tohoto důvodu každý ze spolupachatelů odpovídá za trestný čin v celém rozsahu, jako by jej spáchal sám bez ohledu na to zda, jak uvádí stěžovatel, se přímo podílel střelbou na vraždě poškozeného A. Odpovědnost všech tří pachatelů za smrtelný následek je tedy dána tím, že u všech tří shora jmenovaných byl shledán nepřímý úmysl ve formě úmyslného zavinění na spáchaném trestném činu. Bylo prokázáno, že všichni jmenovaní, včetně stěžovatele, byli na základě ústní dohody srozuměni s možností použití střelných zbraní a byli tedy i srozuměni se způsobením smrtelného následku.
Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatele za důvodnou pokud navrhovatel namítá, že v průběhu skončeného trestního řízení nebyla dostatečně prokázána dohoda o úmyslném zavraždění poškozeného, a že toto tvrzení se nezakládá na prokázaných skutečnostech.
Obecné soudy v daném případě vycházely jak z výpovědí stěžovatele a jeho bratra v přípravném řízení, tak i z výpovědi svědkyně S.N. a dalších svědeckých výpovědí, které zcela relevantním způsobem vysvětlily skutkový děj. Odvolací soud této problematice věnoval náležitou pozornost, když uvedl, že právě obsahu předmětné dohody nebyla věnována v přípravném řízení dostatečná pozornost, a proto sám v rámci odvolacího řízení v tomto směru doplnil dokazování, zejména výpovědí stěžovatele.
Pokud navrhovatel namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k údajnému vadnému rozhodnutí o vzetí do vazby, nezbývá než zdůraznit, že uvedené rozhodnutí nebylo napadeno touto ústavní stížností, neboť je nutné vzít na zřetel dodržení běhu lhůty, potřebné ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k event. podání ústavní stížnosti do tohoto rozhodnutí.
Ústavní soud podanou stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, neboť nezjistil v průběhu řízení porušení ústavnosti ve smyslu namítaného článku Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. listopadu 1999