ECLI:CZ:US:1999:2.US.452.99
sp. zn. II. ÚS 452/99
Usnesení
II. ÚS 452/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K. zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 T 7/96, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 6 To 58/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 15. 9. 1999, označeným jako ústavní stížnost. Stěžovatel napadá shora označené rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 T 7/96, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle fi 128 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen za použití §53 odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu ve výměře 350 000,- Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu podle §54 odst. 3 trestního zákona byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle skutkového zjištění městského soudu se stěžovatel dne 28. 12. 1993 v Praze ve funkci vedoucího sekce cenných papírů Fondu národního majetku se sídlem Praha 2, (dále jen FNM) v úmyslu umožnit První investiční akciové společnosti se sídlem Praha 1, (dále jen P.I.a.s.), nákup akcií v rámci třetího kola blokového prodeje akcí FNM, neoprávněně užil informací FNM a svého postavení ve FNM k informování pracovníků P.I.a.s. o výši nabídek jiných zájemců o akcie a z titulu svého postavení ve FNM zajistil přijetí opakované navýšené nabídky P.s., čímž zásadně ovlivnil rozhodování obchodní burzovní komise FNM dne 3. 1.
II. ÚS 452/99
1994 a umožnil tak P.Ia.s. nákup 54 600 ks akcií B., a. s., 13 602 ks akcií D. Č., a.s., 14 796 ks akcií K. Vrchlabí, a.s. v celkové hodnotě 94 903 254 Kč. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání městský státní zástupce v Praze v neprospěch stěžovatele a stěžovatel. Vrchní soud v Praze přezkoumal v rozsahu ustanovení 5 254 odst. l trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím, při respektování práva obžalovaného na obhajobu, byly provedeny všechny potřebné důkazy k bezpečnému zjištění skutkového stavu věci. Skutkové zjištění městského soudu je správné, vychází nejen z výpovědí obžalovaného, svědků, posudků znalců z oboru ekonomiky, odvětví cen, se zvláštní specializací cenných papírů a obchodováními s nimi a listinných důkazů, které v jednotlivostech i v jejich souhrnu vinu stěžovatele trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle fi 128 odst. 1 trestního zákona plně prokazují. Právní posouzení skutku obžalovaného je v souladu se zákonem. Po přezkumu výroku o trestu vrchní soud shledal, že uložení samostatného trestu peněžitého nemůže splnit účel trestu uvedený v 5 23 odst. l trestního zákona a vytvořit příznivé podmínky pro to, aby obžalovaný v budoucnu vedl řádný život. Vrchní soud proto výrok o trestu zrušil a vzhledem k tomu, že městský soud zjistil správně skutkový stav věci, nově rozhodl o trestu tak, že uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon se podle §58 odst. 1 písm. a) trestního zákona podmíněně odkládá a podle 5 59 odst. 1 trestního zákona zkušební doba se stanoví na tři roky. Podle 5 49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodování s cennými papíry, jejich nákup a prodej na dobu tří roků.
Stěžovatel má za to, že uvedenými rozhodnutími došlo k výraznému omezení jeho osobní svobody podle čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod, a to postupem, který je naprosto v rozporu s ústavním principem vyjádřeným v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem na základě plné moci.
S ohledem na právní okolnosti podání Ústavní soud si podle ustanovení 5 42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků a na tomto základě posoudil přípustnost ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 11. 1999 poukázal na to, že obsah této stížnosti odpovídá obhajobě stěžovatele uplatňované v průběhu trestního řízení, zejména u hlavního líčení u Městského soudu v Praze. S obhajobou stěžovatele se Městský soud v Praze vypořádal v odůvodnění rozsudku, si). zn. 2 T 7/96, ze dne 16. 4. 1998 a pokud jde o výtku stěžovatele týkající se "oklešt'ování jeho práv na obhajobu" zakazováním položení otázek
jeho obhájci u hlavního líčení, odkázal na obsah protokolů o hlavním líčení, ze kterých je průběh hlavního líčení jednoznačně patrný.
Stejně tak Vrchní soud Praze ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 1999 konstatoval, že stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti v podstatě opakuje odvolací námitky uplatněné proti rozsudku Městského soudu v Praze a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
II. ÚS 452/99
Městské státní zastupitelství v Praze jako vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 10. 11. 1999 sdělilo, že dle jejich názoru ústavní stížnost není důvodná, neboť dokazováním provedeným před Městským soudem v Praze bylo dostatečně prokázáno, že se stěžovatel machinací s blokovým prodejem akcií dopustil.
Vrchní státní zastupitelství se jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti svého postavení v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, sdělením ze dne 12. 11. 1999 vzdalo.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a vykonává přezkumné pravomoci pouze za předpokladu, že napadenými rozhodnutími soudu byly porušeny ústava ČR, ústavní zákon, Listina základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že postupem soudu byl v jeho případě porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod, přičemž toto ustanovení více nekonkretizuje. V čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je uvedeno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Článek 8 Listiny základních práv a svobod upravuje osobní svobodu, přičemž dle odst. 2 nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Na návrh stěžovatele, aby Ústavní soud nehodnotil provedené důkazy, ale aby zaměřil svoji pozornost na znění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle §128 trestního zákona s výkladem soudu obou stupňů, což zcela legitimně prokazuje, že výklad použitý soudy je v naprostém rozporu se znaky skutkové podstaty uvedených v trestním zákoně a výkladem v komentáři Beck, 3. vydání 1998, strana 669 a násl. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že z obsahu stěžovatelova návrhu a soudního spisu však v tomto smyslu nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti však naopak vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a opakuje argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem, který v dané věci zaujaly obecné soudy, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, spisového materiálu a rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními trestního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy upravené v čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že by došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod.
Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná a tato zjevná neopodstatněnost plyne jak ze samotné povahy důvodů podané ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu.
II. ÚS 452/99
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení 5 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. listopadu 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu