ECLI:CZ:US:1999:2.US.455.99
sp. zn. II. ÚS 455/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. K., zastoupené JUDr. B. E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, č. j. 26 Cdo 2394/98-125, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Dne 17. 9. 1999 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, označené jako stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, č. j. 26 Cdo 2394/98-125, koncipované jako zpráva o skutkových okolnostech právní věci stěžovatelky, určená zvolenému právnímu zástupci JUDr. Z. S. Tato zpráva byla však současně adresována do rukou předsedy Ústavního soudu.
S ohledem na obsah shora uvedeného podání vyzval Ústavní soud stěžovatelku k úpravě a doplnění návrhu ve smyslu písemného poučení, přičemž k odstranění vad návrhu a jeho doplnění jí stanovil 30 denní lhůtu od obdržení písemné výzvy.
Dne 20. 10. 1999 obdržel Ústavní soud žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty z důvodu zajištění nového právního zástupce prostřednictvím České advokátní komory. Na základě této žádosti byla navrhovatelce prodloužena lhůta do 15. 11. 1999 včetně. Dne 27. 10. 1999 informovala stěžovatelka Ústavní soud o přidělení advokátky Českou advokátní komorou. Právní zástupkyně navrhovatelky požádala dne 10. 11. 1999 o další prodloužení lhůty. Konečný termín k odstranění vad a doplnění návrhu byl stanoven ke dni 30. 11. 1999 s upozorněním, že v případě nedodržení i takto prodloužené lhůty bude návrh podle ustanovení §43 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Dne 29. 11. 1999 obdržel Ústavní soud doplněné a upravené podání ze kterého se zjišťuje, že stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá jednak usnesení Nejvyššího soudu ČR ve znělce usnesení uvedené, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, č. j. 11 Co 68/98-69. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 1997, č. j. 12 C 62/97-38, bylo zrušeno právo účastníků řízení společného nájmu družstevního bytu, když výlučným členem družstva a nájemcem bytu byl určen býv. manžel stěžovatelky, spolu s jejich nezletilou dcerou.
Stěžovatelka se proti shora uvedenému rozsudku odvolala, své odvolání však, jak tvrdí, pod ekonomickým tlakem a pohrůžkou fyzického násilí byla nucena vzít zpět. Zpětvzetí odvolání odvolací soud vyhověl a řízení zastavil. K námitce stěžovatelky, že předmětný úkon - zpětvzetí odvolání - je podle ustanovení §37 odst. 1 o. z. neplatný, nepřihlédl. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998 podala navrhovatelka z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c), písm. d) o. s. ř. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo shora uvedeným usnesením ze dne 29. 7. 199 zamítnuto. V postupu obou výše uvedených soudů spatřuje stěžovatelka porušení svého práva zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, č. j. 11 Co 68/98-69, se zamítá. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání sice bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou a dovolání je možno chápat ve smyslu dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o. s. ř., podle §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., jako přípustné. Po přezkoumání důvodu dovolání však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Z obsahu spisu Městského soudu dovolací soud zjistil, že stěžovatelka doručila tomuto soudu dne 26. 5. 1998 podání, jimž bere zpět podané odvolání, když obsah tohoto podání nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, co jím stěžovatelka mínila vyjádřit. Odvolání bylo podáno prostřednictvím právního zástupce, který byl k tomuto úkonu oprávněn, jak vyplývá z obsahu plné moci ze dne 22. 5. 1998. O správnosti zjištění, z nichž odvolací soud vyvodil odpovídající procesní důsledky proto nelze mít žádné pochybnosti.
Dovolací soud zdůraznil, že o. s. ř. výslovně nestanoví, jaké obsahové a formální náležitosti by mělo mít písemné zpětvzetí návrhu k zahájení odvolacího řízení. Odvolací soud proto přihlédl k ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k §211 o. s. ř., když konstatoval, že z podání stěžovatelky je patrné, kterému soudu bylo určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, přičemž bylo řádně podepsáno a datováno. Námitky stěžovatelky, podle nichž byla k tomuto zpětvzetí podání přinucena, jsou ve směru k podanému odvolání nepodstatné. Soud posuzuje procesní úkon vždy jen podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný soulad. Z tohoto pohledu proto nemělo dodatečné tvrzení stěžovatelky o neplatnosti procesního úkonu na jeho účinky žádný vliv. Dovolací soud závěrem zdůraznil, že ani prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c), písm. d) o. s. ř. se nepodařilo prokázat nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud proto podané dovolání usnesením zamítl.
Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu ČR porušení procesních předpisů, které by zakládaly nedostatečnou ochranu procesních práv stěžovatelky. Jestliže tato nyní namítá, že jednáním jak odvolacího, tak i dovolacího soudu jí bylo zabráněno v předkládání důkazů , kterými by dokladovala nesprávnost zrušení jejího užívacího práva k družstevnímu bytu, není tato námitka ve stádiu dovolacího řízení již oprávněná, když stěžovatelka svým vlastním procesním postupem nastalou situaci před obecnými soudy zavinila.
Ústavní soud neshledal důvody, uvedené v ústavní stížnosti, za oprávněné a podanou ústavní stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 15. prosince 1999