ECLI:CZ:US:1999:2.US.462.98
sp. zn. II. ÚS 462/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A.B., 2) J.B., 3) B.Z., zastoupeni JUDr. T.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 8. 1998, č.j. 6Co 1386/98 -163, za účasti vedl. účastníka C., a. s., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 11. 1998 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 8. 1998, č. j. 6Co 1386/98 -163, a to pro porušení preambule Ústavy, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 5, čl. 11 odst. 2 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bez udání čísla protokolu).
Rozsudkem ze dne 29. 10. 1996, č. j. 5 C 321/95 - 99, rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci tak, že výlučným vlastníkem parcel č. 560 "c" o výměře 29 341 m2 a č. 561 o výměře 3 104 m2 v k. ú. K., obec N. je vedlejší účastník.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé (odpůrce) odvolání.
Usnesením ze dne 25. 3. 1997, č.j. 6 Co 188/97 - 118, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 18. 3. 1998, č.j. 5C 321/95 - 147, rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci znovu tak, že výlučným vlastníkem parcel č. 560 "c" o výměře 29 341 m2 a č. 561 o výměře 3 104 m2 v k. ú. K., obec N. je vedlejší účastník.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé opět odvolání.
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 4. 8. 1998, č. j. 6Co 1386/98 -163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích nesprávně posoudil naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř., žalobci neunesli důkazní břemeno ve smyslu naléhavosti řešení určení vlastnictví. Soudy ignorovaly skutečnost, že nebyla platně uzavřena kupní smlouva, neexistoval souhlas tehdejšího MNV, nedošlo k registraci smlouvy státním notářstvím, kupní smlouva odkazovala na právní předpisy v tehdejší době již neplatné. Kupní smlouva je neurčitá a nesrozumitelná, nebylo prokázáno, že ji podepsala R.A., kupní cena ve smlouvě byla nesprávně stanovena, neboť neobsahovala ocenění trvalých porostů. Krajský soud v Českých Budějovicích zcela ignoroval jak písemné důkazy, tak znalecké posudky ve věci. Rovněž neexistoval a neexistuje předmět sporu - parcela č. 560 "c" v k. ú. K.
Kupní smlouva z 13. 6. 1972 je podle stěžovatelů absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ust. §39 o. z.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jakož i vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ve svém vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť se domnívá, že jeho výše uvedeným rozhodnutím nedošlo k poručení základních práv nebo svobod.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí správně odůvodnil, že naléhavý právní zájem v dané věci je dán právě s ohledem na právní nejistotu ohledně vlastnictví k předmětným nemovitostem, když kupní smlouva ze dne 13. 6. 1972 nebyla podchycena v evidenci nemovitostí a rozhodnutím O.Ú. ve věci řízení o doprojednání dědictví ze dne 23. 12. 1993 vyplývá, že dědictví nabývá jediný dědic ze závěti, pozůstalý synovec J.B. a nově najevo vyšlé dědictví se sestává i z pozemků p. č. 560-les o výměře 29 698 m2 a p. č. 561-les o výměře 3 104 m2. Za situace, kdy je pak žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, a přitom existuje kupní smlouva ze dne 13. 6. 1972, má žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť jen právě takové rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení zápisu v katastru nemovitostí.
Jak správně uvádí Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelů, nedostatek registrace státního notářství kupní smlouvy ze dne 13. 6. 1972 - smlouvy o převodu nemovitostí z vlastnictví občana do socialistického vlastnictví - nezpůsobuje neplatnost této smlouvy podle §134 odst. 2 o. z.
Instrukce č. 8 ministerstva spravedlnosti a ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 19. 5. 1964 č. 297/64-MS-OK a č.j. 61 516/64-MZ-PRAV, kterou se vydává směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory nebyla počínaje dnem 1. 1. 1967 neplatná a nevztahovala se pouze k vyhl. č. 72/1964 Sb. Směrnice se týkala nejenom tohoto předpisu, ale i jiných právních předpisů o. z., o. s. ř. Při převodu nemovitostí z vlastnictví občanů do vlastnictví socialistického nebylo zapotřebí v uvedeném období registrace státním notářstvím.
Účastníkům smlouvy bylo jasné, kdo smlouvu uzavírá, jaký je projev vůle smluvních stran, jakých nemovitostí a jakých výměr těchto nemovitostí se smlouva týká.
Pokud jde konkrétně o otázku neexistence předmětu sporu - parcely č. 560 "c", paní A. přesně věděla, jaká část parcely bude oddělena a předmět kupní smlouvy jí byl dobře znám.
V otázce pravosti podpisu paní A. na výše uvedené kupní smlouvě, odkazuje odvolací soud na znalecký posudek, který prokázal, že podpis paní A. na kupní smlouvě je pravděpodobně její pravým podpisem. Pokud odpůrci (stěžovatelé) tvrdili něco jiného, bylo jejich důkazní povinností opak závěru znalce prokázat.
Kupní cena je otázkou dohody mezi účastníky (§399 odst. 2 o. z. ve znění platném ke dni uzavření kupní smlouvy). Záleželo tedy jen na účastnících smlouvy, zda chtějí učinit obsahem smlouvy a zahrnout do kupní ceny trvalé porosty. Pokud tak paní A. neučinila, nelze z této skutečnosti učinit závěr o tom, že by byl z tohoto hlediska porušen zákon, když kupní cena náhradu za trvalé porosty nezahrnovala
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud ke stejnému závěru jako Krajský soud v Českých Budějovicích, a to, že kupní smlouva ze dne 13. 6. 1972 není absolutně neplatným právním úkonem a že určité její nepřesnosti jsou pouze formálního charakteru.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávnch či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů došlo k porušení preambule Ústavy, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 5, čl. 11 odst. 2 a 4, čl. 36 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. června 1999