ECLI:CZ:US:1999:2.US.470.97
sp. zn. II. ÚS 470/97
Usnesení
II. ÚS 470/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.O., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 2. 1995, čj. 5 C 195/92-124, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 1997, čj. 19 Co 288/97143, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 1997 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 1997, čj. 19 Co 288/97-143, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 2. 1995, čj. 5 095/92-124.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Okresní soud v Jičíně uložil stěžovateli rozsudkem ze dne 3. 2. 1995, čj. 5 C 195/92-34, zaplatit žalobci částku 161 615,50 Kč s 0,05 % úrokem denně od 1. března 1992 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále částku 19 232,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci tohoto, rozsudku z titulu úroku z prodlení ke dni 29. února 1992. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že stěžovatel na základě dražby ze dne 1. 6. 1991 podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby převzal od žalobce dne 6. 6. 1991 s vydraženou provozní jednotkou jednak zásoby, jednak zařízení prodejny v celkové hodnotě 181 578,60 Kč, z nichž částka 181 482,60 Kč představuje cenu zásob. Žalobce po poskytnutí rabatu ve výši 11 vyfakturoval převzaté zásoby a obaly částkou 161 615,50 Kč. Za nedodržení splatnosti byl sjednán úrok ve výši 0,05 % denně z dlužné částky. Stěžovatel tak na základě řádné kupní smlouvy v souladu s ustanovením §409 a násl. obchodního zákoníku koupil od žalobce zásoby zboží v žalované výši. Tyto také převzal a později s nimi disponoval, ale do současné doby nezaplatil žalobci kupní cenu za převzaté zásoby zboží. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který usnesením ze dne 21. 3. 1996, čj. 17 Co 740/95-75, rozsudek Okresního soudu v Jičíně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu
II. ÚS 470/97
k dalšímu řízení. Důvodem byly nejasnosti ohledně skutečného jména stěžovatele. Po provedeném dalším obsáhlém dokazování a výslechu svědků vydal Okresní soud v Jičíně rozsudek ze dne 13. 2. 1997, čj. 5 C 195/92-124, kterým rozhodl prakticky stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 3. 2. 1995. I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas odvolání. Odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil rozsudkem ze dne 2. 10. 1997, čj. 19 Co 288/97-143, neboť dospěl k závěru, že právo na zaplacení ceny zásob je normální pohledávkou, se kterou organizace může disponovat jako s jinými pohledávkami, dražba byla platná a následné neuzavření nájemní smlouvy pak dražbu neplatnou nečiní.
Stěžovatel se napadenými rozhodnutími cítí vážně ekonomicky poškozen a v důsledku toho i zkrácen na svém vlastnickém právu podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá v nedostatečně zjištěném stavu a v nesprávném právním posouzení věci.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové a spis Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 5 C 195/92.
Okresní soud v Jičíně ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků, ve kterých je podrobně vyloženo, jaký skutkový stav byl vzat za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu byl při rozhodování aplikován. Meritum věci spočívá ve výkladu ustanovení zákona č. 427/1990 Sb. Stěžovatel nebyl zkrácen ve svém vlastnickém právu podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť zhodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s §132 občanského soudního řádu a právní posouzení v souladu se zákonem č. 427/1990 Sb. Protože napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy), navrhuje krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedl v odvolání proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí, vytýká obecným soudům nedostatečně zjištěný stav a nesprávné právní posouzení věci a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obou soudů vyvozujícími, že mezi žalobcem a stěžovatelem vznikla kupní smlouva tím, že na základě vydražení provozovny stěžovatel převzal současně s provozovnou i zásoby zboží v celkové výši 161 615,50 Kč. K tomuto tvrzení nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na svoji ustálenou judikaturu (např. nález č. 14, sp. zn. II. ÚS 303/95, uvedený ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 99, C. H. Beck 1997), podle které vlastnictví nabývané dle §9 odst. 1, §11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, není vlastnictvím nabývaným na
II. ÚS 470/97
základě jiné skutečnosti, ale naopak nabytí věci ve veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby. Ostatně znění §1 a 2 uvedeného zákona hovoří výslovně o převodu a ustanovení §11 odst. 4 uvedeného zákona výslovně ukládá vydražiteli zaplatit cenu zásob organizaci do 30 dnů ode dne dražby.
Obecné soudy se vypořádaly s předloženými tvrzeními a navrženými důkazy způsobem respektujícím základní práva a svobody účastníků řízení, věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a svá rozhodnutí řádně a podrobně zdůvodnily.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, který by vedl k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Ústavní soud rovněž nezjistil žádné extrémní vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Na základě výše uvedených skutečností proto ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. prosince 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu