ECLI:CZ:US:1999:2.US.471.98
sp. zn. II. ÚS 471/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Z., zastoupené JUDr. V.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 1998, č. j. 7 A 35/98-15, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 1998, č. j. 7 A 35/98-15 a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ke skutkovým okolnostem stížnosti pak uvedl, že dne 18. 6. 1998 podal v zákonné dvouměsíční lhůtě podle §250b o. s. ř. na poště v Č. správní žalobu, adresovanou Vrchnímu soudu v Praze, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva práce a soc. věcí ČR ze dne 15. 4. 1998, č. j. 44/601/8649/27.2.1998. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ÚP o uložení pokuty ve výši 30. 000,- Kč za zaviněné porušení předpisů o zaměstnanosti.
Doporučená poštovní zásilka byla stěžovateli dne 24. 6. 1998 vrácena s poznámkou "zpět není na poště P.". Stěžovatel proto téhož dne odeslal žalobu na Vrchní soud v Praze s uvedením adresy H. V průvodním dopise se domáhal zachování zákonné dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle §250b o. s. ř. s vysvětlením, že dříve uvedená adresa K. byla uvedena v BA, který přinášel aktualizované adresy soudů v rámci ČR. Vrchní soud reagoval na tuto situaci tak, že usnesením ze dne 28. 8. 1998, č.j. 7 A 35/98-15, zastavil řízení pro opožděné podání správní žaloby stěžovatelem. Vrchní soud přitom vycházel z názoru, že pro účely posouzení zachování lhůty bylo rozhodné až doručení zásilky stěžovatele na jeho adresu dne 29. 6. 1998, tj., že žaloba byla učiněna opožděně po uplynutí zákonné lhůty. Pokud se týkalo vysvětlení stěžovatele v průvodním dopise o nedoručení první zásilky, vrchní soud konstatoval, že pošta v tomto případě postupovala zcela v souladu s vyhláškou č. 78/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (poštovní řád), když nedoručenou zásilku vrátila zpět stěžovateli.
Ústavní soud si vyžádal k podané ústavní stížnosti spis Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 35/98, jakož i jeho písemné vyjádření. Z napadeného usnesení se podává, že stěžovatel zaslal Vrchnímu soudu žalobu podle části páté hlavy druhé o. s. ř., proti žalovanému Ministerstvu práce a soc. věcí ČR, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva práce a soc. věcí ze dne 15. 4. 1998, č.j. 44/601/8649/27.2.1998, jimž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ÚP ze dne 26. 1. 1998, č. j. 57/368/97/P-5, kterým byla podle §9 zák. č. 9/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena stěžovateli pokuta ve výši 30.000,- Kč za zaviněné porušení ustanovení §2 odst. 2 zák. č. 1/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud konstatoval, že žaloba je opožděná, neboť byla doručena tomuto soudu dne 29. 6. 1998, přičemž z ustanovení §250b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že zákonná lhůta, ve které se může daný subjekt domáhat u soudu přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, činí dva měsíce od doručení správního rozhodnutí v posledním stupni. Lhůtu nelze prodloužit ani její zmeškání prominout. Z doručenky, připojené k žalobou napadenému rozhodnutí, pak vrchní soud zjistil, že rozhodnutí vydané ve druhém stupni bylo stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) doručeno do vlastních rukou dne 22. 4. 1998. Z podacího razítka doporučené zásilky, která obsahovala žalobu pak zjistil, že tato byla převzata poštou v Českých Budějovicích dne 25. 6. 1998 k poštovní přepravě.
Lhůta k podání ve smyslu ustanovení §250b odst. 1 o. s. ř. tak nebyla zachována, neboť posledním dnem, kdy mohla být předmětná žaloba dodána soudu nebo podána k poštovní přepravě, byl den 22. 6. 1998.
K námitce stěžovatele pak vrchní soud zdůraznil, že ve smyslu §11 odst. 1 vyhl. č. 78/1989 Sb., adresa příjemce (adresáta) musí být uvedena přesně, aby nevznikly pochybnosti kam má pošta zásilku přepravit nebo kde a komu jí má dodat. Posoudit, zda je adresa zásilky správná a úplná přitom přísluší dodací poště.
Ve vyjádření účastníka řízení jsou v podstatě zopakovány důvody uvedené v napadeném usnesení, když závěrem Vrchní soud v Praze navrhuje, aby stížnost byla ve smyslu §43 odst. 2 písm a) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnuta, popř. aby jí Ústavní soud podle §82 odst. 1 téhož zákona zamítl.
Ústavní soud zjistil, že ve spise Vrchního soudu v Praze je založena žaloba stěžovatele, doručená Vrchnímu soudu v Praze dne 29. 6. 1998, s adresou Vrchní soud v Praze, K. Přiložen je i vysvětlující dopis právního zástupce stěžovatele, adresovaný tomuto soudu, jakož i fotokopie adresáře soudů ČR s dvěmi adresami Vrchního soudu Praha, a to jak K., tak H.
Ústavní soud konstatoval, že jak z textu o. s. ř., tak i z textu kancelářského řádu (instrukce min. sprav. č. 1100/98-OOD) pro okresní a krajské soudy vyplývá, že podmínkou zachování lhůty k podání je skutečnost, že soudu návrh skutečně došel, a že tento soud jej označil podacím razítkem. Nelze proto hodnotit jako liberační důvod k zachování lhůty skutečnost, že odesílatel (v daném případě stěžovatel) odeslal zásilku na poslední jemu známou adresu soudu, když za správnost adresy adresáta nese odesílatel, jako účastník vztahu mezi přepravující poštou, výhradní odpovědnost. Opačný výklad by znamenal porušení zásady rovnosti stran v soudním řízení a práva na spravedlivý proces.
Pracovník podatelny soudu totiž otiskem podacího razítka, jakož i uvedením dalších skutečností na došlé listovní zásilce, a to jak na obálce, tak i na podání, nejen stvrzuje, že předmětná zásilka došla v konkrétním termínu soudu, ale rovněž skutečnost, že zásilka byla nepoškozena a obsahovala jedno nebo více podání, včetně listinných příloh v příslušné obálce. Obálka označená podacím razítkem pak může sloužit jako důkaz soudu při zjištění, v jakém termínu byla předána k poštovní přepravě.
V dalším odůvodnění, týkajícím se zejména povinností odesílatele ve smyslu §11 odst. 2 a 3 vyhl. č. 78/1989 Sb., nelze než souhlasit s odůvodněním obsaženým v usnesení Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud, jak již výše vyložil, neshledal v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze porušení práv a svobod stěžovatele, zaručených Listinou základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy a proto ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 7. června 1999