ECLI:CZ:US:1999:2.US.472.98
sp. zn. II. ÚS 472/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti P.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 10 To 83/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 4. 9. 1998, čj. 28 T 25/98-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, zamítajícímu stěžovatelovu stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, do které byl vzat z důvodu, uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu, a to usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 3. 1998, sp. zn. Nt 101/98, a rovněž nebyl přijat slib podle ustanovení
§73 odst. 1 písm. b) tr. řádu ani záruka učiněná podle §73a odst. 1 tr. řádu, stěžovatel uvádí, že k jednáním, zakládajícím útěkovou vazbu byl přinucen vyšetřovatelem, který jej vydíral a před nímž se skrýval a který byl také za svou trestnou činnost odsouzen, i když tato byla kvalifikována pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1998 pod sp. zn. 4 T 136/95 jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a příjímání úplatků podle §160 odst. 1, ost. 3 tr. zákona, s tím, že šlo v podstatě o to, že od bratra obviněného - V.D., vyšetřovatel J.S. převzal částku 50.000,- Kč, za což mu přislíbil, že za tuto částku bude v přípravném řízení posuzovat a kvalifikovat trestnou činnost stěžovatele, v té době stíhaného pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, podstatně mírněji. Dále ve své ústavní stížnosti dovodil porušení práva na fair proces, a to nejen proto, že úkony přípravného řízení prováděl vyšetřovatel, který se dopustil vůči němu trestného činu, ale také proto, že proti němu neexistují objektivní důkazy, s tím, že vypovídající svědci J.B. a T.B. mění své výpovědi a navzájem si odporují. Dále ve své ústavní stížnosti poukázal na zamýšlenou právní úpravu od 1. 1. 1999, dle níž mají soudy při rozhodování o vazbě rovněž zkoumat, zda na základě stavu důkazního materiálu může obvinění vůbec obstát, a konečně zdůraznil v souvislosti s trestnou činností vyšetřovatele, že sám tlaku vyšetřovatele nepodlehl, jeho požadavky nesplnil, a konečně namítal neznalost soudu, rozhodujícího o vazbě, spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 136/95. Závěrem dovodil porušení §2 tr. řádu, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 7, 8, čl. 36 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatel uvádí momenty, které měly svůj význam již při rozhodování o vzetí do vazby, do níž byl stěžovatel vzat usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 8. 3. 1998 pod sp. zn. Nt 101/98, a které se tedy věcně vztahují k tomuto usnesení, jež však ústavní stížností napadeno nebylo, naproti tomu ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je rozhodnutím věcně zaměřeným k důvodům nepropuštění z vazby. Vzhledem k tomu, že důvody uváděné v ústavní stížnosti se ve skutečnosti vztahují k jinému než napadenému usnesení, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu