ECLI:CZ:US:1999:2.US.474.99
sp. zn. II. ÚS 474/99
Usnesení
II. ÚS 474/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti 1. R. F. a 2. E. F., oba zastoupeni Mgr. M. K., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního úřadu v Blansku, okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 12. 1996, č. j. RPÚ 1878/96/AN/1722, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 22 Ca 6/97, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím stěžovatelé uvádí, že státní orgány, které vydaly napadená rozhodnutí, se důsledně neřídily čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatelé byli na základě rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 8. 1970, sp. zn. 1 T 229/70, odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody a současně podle §51 odst. 2 trestního zákona soud uložil u každého trest propadnutí majetku. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 12. 1990, sp. zn. 2 Rt 1020/90, byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 8. 1970, sp. zn. 1 T 229/70, zrušen a trestní stíhání obviněného R. F., pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona bylo zastaveno.
Stěžovatelé svými podáními na Okresní úřad Blansko, okresní pozemkový úřad, ze dne 1. 11. 1993 a 23. 10. 1996 uplatnili nárok na vydání nemovitostí dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), a to k id. 1/2 pozemku parc. č. dle PK 1212 o výměře 3941 m2 v k. ú. O.. Okresní úřad Blansko, okresní pozemkový úřad, svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 1996, č. j. RPÚ 1878/96/AN/1722, rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky uvedených nemovitostí, neboť nebyly zachovány lhůty k uplatnění nároku podle ustanovení §13 odst. 4 a 5 zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé návrh na přezkoumání rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 27. 8. 1997, čj. 22 Ca 6/97-16, rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu potvrdil.
l1. Ú5 474/99
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli zastoupeni advokátem na základě plné moci.
S ohledem na právní okolnosti podání Ústavní soud si vyžádal vyjádření a spis Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu, vyjádření Krajského soudu v Ostravě a vyjádření vedlejších účastníků.
Okresní úřad Blansko, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 1999 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy na skutečnost, že lhůty stanovené v §13 odst. 4 a 5 zákona o půdě jsou prekluzívní a neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo.
Ze spisu Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu, ústavní soud zjistil, že dne 1. 11. 1993 stěžovatelé uplatnili svůj nárok na vydání id. 1/2 pozemku parc. č. 1212 o výměře 3941 m2, k. ú. O.. Toto podání je podepsáno pouze prvním stěžovatelem, u něhož je uveden trvalý pobyt pod adresou U. 2142/93, okr. Olomouc. Totožnost prvního stěžovatele byla ověřena z občanského průkazu č.... Na toto uplatnění nároku reagoval Okresní úřad Blansko, okresní pozemkový úřad, upozorněním ze dne 10. 1. 1994, kterým zaslal prvnímu stěžovateli nový tiskopis "uplatnění nároku" i pro druhou stěžovatelku a současně upozornil na ustanovení §6 zákona č. 229/1991, podle kterého právo na vydání nemovitosti může oprávněná osoba uplatnit do 31. 1. 1993, přičemž neuplatněním práva ve lhůtě se právo prekluduje. Na toto upozornění stěžovatelé nijak nereagovali. Poté sdělením ze dne 28. 6. 1996 upozornil Okresní úřad Blansko, okresní pozemkový úřad, stěžovatele č. 1 na nabytí účinnosti nálezu ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 1995 a novely zákona o půdě s tím, že podle ustanovení §13 odst. 5 zákona o půdě může po 31. lednu 1996 uplatnit právo na vydání nemovitostí oprávněná osoba, která nebyla po 31. lednu 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území ČR. Nárok musí být uplatněn do 6 měsíců ode dne, kdy toto právo mohla oprávněná osoba uplatnit poprvé (t. j. do 9. 8. 1996), jinak toto právo zaniká. Na základě tohoto sdělení uplatnila druhá stěžovatelka nárok na vydání nemovitostí, a to dne 23. 10. 1996. Následně druhá stěžovatelka předložila osvědčení o státním občanství České republiky ze dne 21. 10.1996, vydané Okresním úřadem v Olomouci a doložila, že je od 31. 10. 1996 přihlášena k trvalému pobytu v obci Šternberk, U. 2142/93. Na základě zahájeného řízení, ve věci vydal Okresní úřad Blansko, okresní pozemkový úřad, rozhodnutí ze dne 3. 12. 1996, č. j. RPÚ 1878/96/AN/1722, kterým rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky id. 1/2 pozemku parc. č. 1212 o výměře 3941 m2, v k.ú. O. z důvodu, že nároky nebyly uplatněny ve stanovených lhůtách.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 1999 uvedl, že právo stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny nebylo v řízení u tohoto soudu porušeno, odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Pozemkový fond České republiky a obec O., jako vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti, se podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svého postavení vedlejšího účastníka vzdali.
Ústavní soud při projednávání podaného návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů podle čl. 91 Ústavy a nevykonává přezkumné pravomoci za
II. ÚS 474/99
předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují stejné námitky, které vznášeli již v řízení před Krajským soudem v Ostravě. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, nebot' všechny uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a jak Okresní úřad Blansko, okresní pozemkový úřad, tak i Krajský soud v Ostravě se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že jednáním státních orgánů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Citované články 11 Listiny tedy zásadně chrání toliko vlastnické právo již konstituované, tedy existující a nikoli pouze tvrzený vlastnický nárok na ně.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve dvou námitkách stěžovatelů. Pokud se týká první námitky, a to, že na základě usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 12. 1990, sp. zn. 2 Rt 1020/90, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, kterým byla zrušena rozhodnutí o trestu odnětí svobody a o propadnutí majetku, se stěžovatelé stali vlastníky předmětných nemovitostí, Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 119/1990 Sb.; o soudní rehabilitaci, sice ve svém ustanovení §2 stanoví, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945 podle zákonů a jejich ustanovení tam vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, zároveň však již sám tento zákon ve svém ustanovení §23 odst. 2 stanoví, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je v tomto případě zákon o půdě, který stanovil postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat od povinné osoby v zákonem stanovených lhůtách obnovy vlastnického práva.
I k druhé námitce stěžovatelů, a to, zda uplatnění nároku prvého stěžovatele ze dne 1. 11. 1993, v návaznosti na nesplnění podmínek trvalého pobytu, není možno považovat za uplatnění nároku, i když se tak nestalo opakovaně poté, co nabyl účinnosti zákon číslo 30/96 Sb., je Ústavní soud nucen pouze konstatovat, že první stěžovatel ke dni uplatnění nároku dne 1. 11. 1993 podmínku trvalého pobytu splňoval, jak prokázal předložením občanského průkazu číslo JS 699398. Druhá stěžovatelka, která podmínku trvalého pobytu ke dni uplatnění nároku 1. 11. 1993 nesplňovala, svůj nárok na vydání nemovitostí, i přes upozornění Okresního úřadu Blansko, okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 1996, řádně uplatnila až po uplynutí zákonné lhůty.
Stěžovatelé svým podáním staví Ústavní soud v podstatě do role další soudní instance. Toto postavení, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích,
II. ÚS 474/99
Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelů však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. listopadu 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu