ECLI:CZ:US:1999:2.US.475.97
sp. zn. II. ÚS 475/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, sp. zn. 13 Co 377/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 13 C 140/92, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 1998, sp. zn. 23 Cdo 191/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. 22 Co 391/96, za účasti A) Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 13 Co, a B) Obvodního soudu pro Prahu 1, zastoupeného předsedou senátu 13 C, a dále za účasti I.Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu 23 Cdo, a II.Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 22 Co, jako účastníků řízení, a 1) Galerie hl. města Prahy, Mickiewiczova 3, Praha, 2) Národní galerie v Praze, Hradčanské nám. 15, Praha 1 a 3) Státní galerie Zlín, Dům umění Zlín, jako vedlejších účastníků, se souhlasem účastníků a vedlejších účastníků bez ústního jednání, takto:
I.Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, sp. zn.
13 Co 377/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.
4. 1997, sp. zn. 13 C 140/92, se zrušují.
II.Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1998, sp. zn.
23 Cdo 191/98, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11.
1996, sp. zn. 22 Co 391/96, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svými ústavními stížnostmi domáhala
s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy
ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva") zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými
byl zamítnut její návrh na uzavření dohody o vydání věcí, tj. 8
obrazů Galerie hl. města Prahy, 2 obrazů Národní galerie v Praze,
101 obrazů Státní galerie Zlín dle zák. č. 87/1991 Sb.
V odůvodnění uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že
nebyl naplněný znak tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zák. č.
87/1991 Sb., protože k odmítnutí dědictví došlo ještě před úplným
zjištěním rozsahu aktiv a pasiv dědictví, což je důkazem toho, že
jednala pod tíhou skutečností omezujících její svobodnou vůli
natolik, že učinila právní úkon, který by za jiných okolností
neučinila, když na druhé straně bylo již známo, že s uměleckými
díly nebude moci volně disponovat. Nutnost prodat obrazy
eventuelně pouze státu a stav jejich protiprávního zadržování
legalizovaný státem rovněž dle stěžovatelky svědčí o naplnění
znaku tísně. V této souvislosti poukázala také na možnost
znovuobnovení trestního stíhání proti stěžovatelce, pokud by
s nimi volně disponovala, neboť dle jejího názoru trestní stíhání
proti zůstaviteli E. S. bylo zastaveno, protože s nimi
nemohl disponovat. Dále poukázala jako na neskutečné tvrzení soudu
o tom, že i tehdy platné právní předpisy poskytovaly ochranu
osobnímu a soukromému vlastnictví s tím, že pokud soudy zaujímají
toto stanovisko, jsou restituční zákony zbytečné, neboť vlastně
i tehdejší režim dostatečně jednotlivce ochraňoval. Dále uvedla,
že aktiva byla sice vyšší než pasiva, ale že hodnota aktiv,
představovaná hodnotou obrazů, byla problematická, zatímco hodnota
pasiv velice reálná. Poté popřela tvrzení, že by někdy uvedla, že
dědictví odmítla, protože nemohla zaplatit dědickou daň, s tím, že
jde o tvrzení, jí vložené do úst. Naopak se dovolávala finančních
problémů, spojených s povinností zaplatit z dědictví mimořádnou
dávku. Následně uvedla, že byla obětí nejprve nacistické
perzekuce, založené jak na zabavení veškerého majetku, tak na
pobytu v koncentračním táboře, který jí podlomil zdraví, a poté
opětovné židovské perzekuce po roce 1948, jak o tom svědčí proces
se Slánským, Tausigem. Dále zdůraznila, že aby mohla čas od času
odprodejem obrazů zlepšit svoji situaci, bylo napřed třeba
pokračovat ve sporu o jejich vydání se státem, nicméně při vědomí
nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví. Poté označila
za účelovou tu část odůvodnění rozhodnutí soudu, kde se
konstatuje, že neprokázala, že by nemohla s obrazy volně
disponovat, ačkoliv samotný zůstavitel E. S. v rámci
trestního řízení, jehož spis měly soudy k dispozici, uvedl, "...
ředitel H. odmítl vydání obrazů a já se bál eventuelních
nepříjemností, kdybych se postavil proti jeho vůli, který trval na
tom, abych obrazy národnímu podniku Svit odprodal. Již v roce
1948 žádal jsem architekta K., vedoucího studijního ústavu
v Gottwaldově, aby mi obrazy vydal. K. odmítl tento můj návrh
a nebyl ochoten mně je ani ukázat." A svědek K. v rámci téhož
trestního řízení vypověděl: "Vedení národního podniku Svit ... se
usneslo, že si obrazy ponecháme pro Galerii v Gottwaldově.
K tomuto rozhodnutí jsme dospěli po dohodě s Ministerstvem
školství a Ministerstvem financí, s tím, že budeme trvat na jejich
prodeji. Měli jsme za to, že se s obviněným časem dohodneme. Je
pravda, že jsme za tím účelem jednání protahovali, aby se obrazy
nedostaly zpět do rukou obviněného, a takto jsme chtěli obviněného
přimět k tomu, aby na prodej obrazů přistoupil. Je pravda, že
z uvedených důvodů nemohl obviněný obrazy odvézt, a že nemohl
s nimi volně disponovat." Následně stěžovatelka znovu rozvedla, že
soudy nevzaly v úvahu nedostatek ochrany soukromého vlastnictví
v době nesvobody, který zakládá stav tísně pro účely restitučních
předpisů, a zdůraznila, že ve skutečně právním státě se nikdo
majetku dobrovolně nezbavuje, s tím, že právě vědomí nedostatku
zákonné ochrany soukromého vlastnictví ve spojení s politickou
perzekucí v době nesvobody bylo stavem ve smyslu tísně a tato
i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému
neprospěchu. Poté poukázala na skutečnost, že v padesátých letech
byla u nás hodnocena pouze díla socialistického realismu a moderní
umění nebylo ceněno, což umožňovalo na minimum stlačit cenu
takových děl. Poté vymezila stav tísně jako stav, kdy vlastník
nemůže s věcí volně disponovat v důsledku represivní politiky
státu a konstatovala, že tato situace byla prokázána odepřením
vydat obrazy původnímu vlastníku za účelem donutit ho k prodeji za
iluzorní cenu galeriím v době pro něj nejnevýhodnější. Za svou
osobu pak dovodila tíseň jako důsledek negativních zkušeností
z jednání s původním vlastníkem včetně vědomí převažujících
postupů státu vůči určitým vrstvám obyvatel a konečně i z toho
plynoucí obavy o sebe a svou rodinu. Zcela na závěr s odkazem na
judikaturu Ústavního soudu konstatovala, že jde o jasný případ,
neboť na počátku je zde vlastník, kterému stát nechce sbírku
obrazů vydat, a který ji odkazuje neteři, aby majetek zachránila,
ta však boj vzdává ze strachu z budoucnosti a represí, které jistě
nastanou.
Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 13 Co, ve
svém vyjádření účastníka řízení odkázal na odůvodnění svého
rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 1, zastoupený předsedkyní senátu 13 C,
ve svém vyjádření účastníka řízení namítl, že stěžovatelka ve své
ústavní stížnosti jen vyvozuje z provedeného dokazování jiné
skutkové a právní závěry, a proto považuje ústavní stížnost za
nedůvodnou.
Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu 23 Cdo, ve svém
vyjádření jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého
rozhodnutí s tím, že nemůže obstát konstatování, že ve skutečně
právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, neboť každý
jedinec má právo rozhodnout o svých záležitostech včetně práva
vzdát se majetku, pokud je to jeho vůle, či je to pro něho
prospěšné či užitečné, a to i v imateriálním smyslu. Dále poukázal
na tu část ústavní stížnosti, v níž sama stěžovatelka přiznává, že
její rozhodnutí bylo výsledkem úvahy, že byť dědictví není
předluženo, bude problematické realizování aktiv, zatímco uhradit
pasiva bude nezbytné a bezprostřední a konstatoval, že
i v současné době existují tzv. danajské dary a problematická
dědictví, kdy odvisí výlučně na úvaze obdarovaného či dědice, zda
je přijme či nikoliv a nejde přitom o jejich odmítnutí v tísni.
Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 22 Co, ve
svém vyjádření jako účastník řízení především uvedl, že námitka
stěžovatelky ohledně stavu tísně z důvodu, že k odmítnutí došlo
ještě před zjištěním aktiv a pasiv dědictví, nemá oporu
v odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud jde o údajné vložení do úst
stěžovatelce tvrzení, že odmítla dědictví, protože nemohla
zaplatit dědickou daň, městský soud odkázal jednak na znění
samotného návrhu stěžovatelky, v němž tato výslovně uvádí
"vzhledem k tehdejší situaci, velikosti dědických poplatků
a nemožnosti dispozice se svým majetkem" a dále na obsah její
výpovědi, učiněné před soudem, a zdůraznil, že nové - další
skutečnosti ohledně stavu tísně uvedla až v dovolacím řízení,
avšak že v tomto směru Nejvyšší soud uvedl, že skutkový základ
nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován a proto k novým
tvrzením nepřihlédl. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti
stěžovatelky.
Národní galerie v Praze jako vedlejší účastník řízení
odkázala na vyjádření Nejvyššího soudu s tím, že by pouze
opakovala důvody uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze
a Nejvyššího soudu.
Státní galerie Zlín jako vedlejší účastník odkázala na
stanoviska a závěry ve věci již učiněné a dále uvedla, že se zcela
ztotožňuje s rozhodnutími obecných soudů.
Galerie hl. města Prahy ve svém vyjádření vedlejšího
účastníka řízení odmítla, že by rozsudky obecných soudů byla
porušena Listina základních práv a svobod.
Vzhledem ke stěžovatelkou tvrzenému porušení základních práv
a svobod, tak jak předpokládá ustanovení §72 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezbylo Ústavnímu
soudu než se věcí zabývat. Ústavní soud o restitučním nároku
stěžovatelky na vydání obrazů dle zák. č. 87/1991 Sb.
z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13
C 140/92, a spisu Lidového trestního soudu v Praze, sp. zn. 3
T 334/52, a spisu Státního notářství pro Prahu 4, sp. zn. 14
D 1226/58, zjistil, že proti Galerii hl. města Prahy a Národní
galerii v Praze bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1997, čj. 13 C 140/92-106, který
byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudem druhého
stupně dne 5. 9. 1997, čj. 13 Co 377/97-120, v jeho odůvodnění se
konstatuje, že není dán restituční titul dle §6 odst. 1 písm. h)
zák. č. 87/1991 Sb., tj. odmítnutí dědictví v tísni, neboť samotná
obava stěžovatelky, že nebude moci zaplatit dědickou daň, nemůže
být hodnocena jako úkon, učiněný v tísni, s tím, že nebyla
prokázána skutečnost, že by nemohla s obrazy volně disponovat,
když žalovaní měli zájem na odkoupení obrazů a navíc se ani
nemusela obávat povinnosti zaplatit dluhy zůstavitele, neboť
i podle tehdy platných předpisů §514 odst. 1 zák. č. 141/1950 Sb.
dědic odpovídal za závazky zůstavitele jen do výše ceny nabytého
dědictví. Proti Státní galerii Zlín bylo poprvé rozhodnuto soudem
prvého stupně dne 28. 3. 1996, čj. 13 C 140/92-78, tak, že nároku
bylo vyhověno. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně
rozsudkem ze dne 7. 11. 1996, čj. 22 Co 391/96-96, však změnil
rozsudek soudu prvého stupně a restituční nárok zamítl. Proti
tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR
zamítl rozsudkem ze dne 28. 7. 1998 pod sp. zn. 23 Cdo 191/98,
v podstatě s odůvodněním, že v daném případě nelze shledat
naplnění znaku tísně z důvodu nezakotvení představ žalobkyně, pod
jejichž vlivem dědictví odmítla v tehdy panujících vztazích,
daných objektivním právem, neboť při věcném osvobození od soudních
poplatků žalobkyni nemohla hrozit povinnost zaplatit dědickou daň
a její obava z nezbytnosti zaplatit tzv. milionářskou dávku dle
zák. č. 185/1947 Sb. za zůstavitele byla založena na nesprávné
presumpci, protože zůstavitel byl ve věci vedené u Lidového
trestního soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 334/52, obžaloby zproštěn.
Tvrzená nemožnost disponovat se spornými obrazy nemohla rovněž dle
Nejvyššího soudu pojmově vztah tísně založit, protože podle §524
zák. č. 141/1950 Sb. se na dědice odmítnuvšího dědictví hledělo
jakoby smrti nedožil a navíc fyzická osoba i tehdy disponovala
zákonnými prostředky ochrany vlastnictví bez ohledu na to, zda věc
byla předmětem osobního nebo soukromého vlastnictví, jak o tom
svědčí §105, 106 zák. č. 141/1950 Sb.
Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, že
pojem tísně je třeba vykázat v souvislosti s politickým nátlakem,
spojeným s obdobím let nesvobody (1948-1989), přičemž politický
nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý
proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila právní
úkon, který by v právním státě jinak neučinila.
V dané věci tedy půjde o to, zda odmítnutí dědictví
stěžovatelkou dne 2. 4. 1953, povolanou závětí ze dne 17. 9. 1952
k celému majetku zůstavitele, nesouvisí, a to mimo jakoukoliv
pochybnost, s politickým nátlakem v době nesvobody a zda bylo její
adekvátní reakcí v tom smyslu, že by odmítnutí dědictví učinila
bez ohledu na panující - existující poměry či nikoliv. Z tohoto
pohledu má Ústavní soud za to, že byla-li stěžovatelka zcela
nemajetná, což dokládá skutečnost, že její manžel jako odkazník
převzal z téhož dědictví po zůstaviteli šatstvo a prádlo (srov.
č.l. 23 dědického spisu Státního notářství pro Prahu 4, 14
D 1226/58), a nijak nezpochybněná okolnost, že žila i s dítětem
jenom z manželova platu foukače skla, a přitom stran milionářské
dávky ze spisu Lidového trestního soudu v Praze, sp. zn. 3
T 338/52, plyne, že ke dni úmrtí zůstavitele, tj. 4. 12. 1952,
byla záležitost trestního stíhání a tím milionářské dávky pro
stěžovatelku, odkázanou jen na informace od svého strýce, dosud
otevřená, neboť proti zprošťujícímu rozsudku bylo podáno ihned po
vyhlášení rozsudku za přítomnosti obviněného prokurátorem
odvolání, a navíc z téhož spisu plyne i stěžovatelkou namítaná
nemožnost věcmi volně disponovat, neboť z výpovědí svědka K.
na č.l. 23 se podává, že vedení národního podniku Svit se po
dohodě s Ministerstvem školství a financí rozhodlo obrazy si
ponechat a přimět tak zůstavitele k jejich prodeji a dokonce se
v ní i výslovně konstatuje, že skutečně zůstavitel nemohl s obrazy
volně disponovat, což odpovídá výpovědi samotného zůstavitele na
č.l. 22 uvedeného trestního spisu, neboť se v ní uvádí, že svědek
K. odmítl nejen jeho žádost o vydání obrazů, ale navíc že
tento nebyl ochoten mu je ani ukázat, potom nezbývá než uzavřít,
že stav tísně byl v případě odmítnutí dědictví stěžovatelkou dán.
Jinými slovy, protože ve skutečně právním státě by předmětné
dědictví nutně vedlo ke zlepšení sociální situace stěžovatelky,
a to i s přihlédnutím k dluhům, a přitom by bylo nemyslitelné, aby
si státní podnik po dohodě s ministerstvy, tedy se státní mocí
vynucoval převody movitých věcí na stát jejich zadržováním, má
Ústavní soud za to, že k odmítnutí dědictví došlo v tísni, mající
své příčiny v tehdy panujících poměrech.
S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadená
rozhodnutí jsou rozhodnutí, která ve svém celku neodpovídají
naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 6
odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a proto Ústavní soud dle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a napadená
rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) cit. zákona
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. 6. 1999