ECLI:CZ:US:1999:2.US.477.99
sp. zn. II. ÚS 477/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 354/98, 22 Ca 355/98, 22 Ca 356/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7. 10. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě, a to pro porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutími Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 12. 6. 1998, č. j. 470/110/98/Ry, č. j. FŘ 470/110/98/Ry-1, bylo zamítnuto odvolání žalobce (stěžovatele) proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm.
Rozsudkem dne 16. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 354/98, rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že žaloby, kterými se žalobce (stěžovatel) domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě spolu s rozhodnutími správního orgánu I. stupně, se zamítají.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z žádného ustanovení tehdy platného občanského zákoníku nevyplývá, že by bylo zakázáno uzavření smlouvy o dílo mezi manželi navzájem. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že na straně objednatelů se jednalo o nakládání s prostředky (finančními), náležejícími do BSM a na straně zhotovitele se jednalo o nakládání s prostředky, které do BSM nespadají a nespadaly, neboť byly pouze ve stěžovatelově vlastnictví, jak vyplývá z ust. §143 obč. zák., ve znění platném v době uzavření smlouvy o dílo.
Stěžovatel dále ve své stížnosti zdůrazňuje, že je podstatné, že v daném smluvním vztahu jako zhotovitel plnil svá práva a povinnosti stejně jako by činil vůči třetím osobám. Pokud by obdobnou smlouvu o dílo uzavíral s třetí osobou, plnil by daňové povinnosti stejným způsobem jako v daném případě. Pokud je mu však nepřímo takto zabráněno, aby uzavřel předmětnou smlouvu, resp., aby jako podnikatel stavěl rodinný dům, který bude následně sloužit pro jeho osobní potřebu, je to podle stěžovatele v rozporu se zásadou rovnosti občanů před zákonem (ust. §2 odst. 2 obč. zák., čl. 1 Listiny).
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm postupoval správně, když prostředky na výstavbu rodinného domu manželů F. a M. M. a na cestu paní M. a pana K. do T. a zpět (u kterých stěžovatel neprokázal, že šlo o výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů) posoudil jako výdaje na osobní potřebu poplatníka, které ve smyslu ust. §25 odst. 1 písm. u) zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze pro daňové účely uznat za výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Finanční ředitelství v Ostravě pak správně odvolání proti shora uvedeným rozhodnutím Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm zamítlo. Proto také Krajský soud v Ostravě žalobu proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o přezkoumání rozhodnutí žalovaného o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm ve věci daně z příjmů fyzických osob zamítl.
Jak správně uvádí Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí, není rozhodující, zda výdaj byl učiněn na základě platného či neplatného právního úkonu, jak se žalobce (stěžovatel) domnívá, ale pouze skutečnost, zda z hlediska daňových předpisů je takovýto výdaj možno považovat za zohlednitelný či nikoli.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu, resp. jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1 Listiny, který stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné a čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Protože ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, Ústavní soud považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda byly splněny všechny ostatní náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. listopadu 1999