ECLI:CZ:US:1999:2.US.483.98
sp. zn. II. ÚS 483/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.N.T., zastoupeného JUDr. B.G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č. j. 38 Ca 249/97 - 18, a dále ve věci návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §15 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, vymezené slovy ".. a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů...", ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání ústavní stížnost a návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 11. 1998, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č. j. 38 Ca 249/97 - 18.
Současně s tímto návrhem podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů,
Ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, vymezené slovy ".. a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů...", ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 3 a 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), a čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Stěžovatel podal dne 26. 8. 1997 u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal zrušení nezákonného aktu rozhodnutí Policie ČR spočívající v jeho zadržení v době od 11. 6. 1996 do 9. 7. 1996 a od 26. 7. 1996 do 6. 8. 1996. Dále se domáhal zrušení rozhodnutí Policie ČR o jeho vyhoštění, ke kterému došlo dne 6. 8. 1996. Současně navrhl, aby soud řízení o žalobě přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu ČR s tím, že ustanovení §16 odst. 3, §32 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterých má být při řešení věci použito, jsou v rozporu s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 1998, č.j. 38 Ca 249/97 - 18 bylo řízení zastaveno.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dříve, než vyčerpal řádné a mimořádné opravné prostředky proti rozhodnutí o zákazu pobytu, byl stěžovatel opakovaně zadržen Policií ČR, tj. zbaven osobní svobody, aniž o takovém zásahu do jeho základních práv a svobod rozhodl soud, přičemž obecný soud, na který se stěžovatel posléze obrátil se žádostí o přezkoumání zákonnosti svého zadržení a vyhoštění, se odmítl stěžovatelovou žádostí zabývat a řízení o tomto návrhu zastavil.
Stěžovatel dále uvádí, že předmětem ústavní stížnosti je stěžovatelovo zadržování Policií ČR v době ode dne 12. 6. 1996 do 9. 7. 1996 a v době od 26. 7. 1996 a jeho vyhoštění dne 6. 8. 1996. Podle stěžovatele úkony, přestože zasahovaly do základních práv a svobod stěžovatele, nejenže proběhly bez vydání jakéhokoliv správního či soudního rozhodnutí, nýbrž Městský soud v Praze, na který se stěžovatel obrátil, odmítl zákonnost těchto aktů veřejné moci přezkoumat a odmítl stěžovateli poskytnout ochranu jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 249/97, jakož i vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření Městský soud v Praze zastává názor, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavnímu soudu byly opakovaně podávány návrhy a ústavní stížnosti stěžovatelem a vytýkaly se dle jeho názoru protiústavnosti jeho zajištění při dvojnásobném uložení zákazu pobytu, který stěžovatel nerespektoval a nadále se zdržoval neoprávněně na území ČR. Proto bylo proti němu zahájeno trestní řízení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zákona, pro nějž byl vzat do soudní vazby, z níž byl propuštěn, avšak téhož dne zajištěn vydávací vazbou pro realizaci jeho vyhoštění z ČR (podrobně rozvedeno na č.l. 12 a 13 zprávy Policejního prezidia ve spise Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 249/97).
Vyhoštění stěžovatele administrativní cestou, tzn. v rámci činnosti policie na zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, nikoliv v rámci plnění úkolů státní správy ve věcech pobytu cizinců, bylo realizováno dne 6. 8. 1996.
Opakované podávání ústavních stížností spojených s návrhy na zrušení těch kterých ustanovení zákona č. 283/1991, Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, vytvořilo na půdě Ústavního soudu stav, kdy rozhodování o jedné věci bránilo rozhodování o jiné věci, takže muselo být přerušováno nebo vyčkáváno zaujetí stanoviska pléna Ústavního soudu. Formulace návrhů stěžovatele se navzájem překrývaly a vzájemně spolu souvisely.
Tak Ústavní soud rozhodoval ve věcech stěžovatele a zaujímal stanoviska k dotčení jeho základních práv a svobod v nálezech a usneseních Pl. ÚS 25/97, Pl. ÚS 29/98, II. ÚS 187/96, III. ÚS 84/97 a nepřímo v Pl. ÚS 27/97.
Při posuzování návrhů uvedených a spojených s předmětnou ústavní stížností nutno vycházet z nálezů a usnesení Ústavního soudu, která byla v mezidobí vydána.
V nálezu Ústavního soudu III. ÚS 84/97 byl vyjádřen názor na vyhoštění stěžovatele v usnesení o vyhovění návrhu jako necitlivého a bez možnosti stěžovatele na spravedlivé projednání věci. Zároveň byla zrušena rozhodnutí policie o přerušení trestního stíhání pro trestný čin podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zákona a usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 byl zrušen §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, avšak platnost byla stanovena až dnem 13. 5. 1999, a dále byl zrušen §14 odst. 4 cit . zákona dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/98 byl zamítnut návrh na připuštění stěžovatele jako vedlejšího účastníka z důvodů nesplnění podmínky identity návrhů vyžadované v ustanovení §35 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (stěžovatelem požadované zrušení ust. §15 odst. 2 písm.b) a §15 odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů), avšak plénum zaujalo stanovisko k ústavní konformitě ust. §15 odst. 3 a v oné věci návrh jiného účastníka zamítl (týká se lhůty zajištění nejdéle 30 dnů). Stav v předmětné věci je zcela totožný, ustanovení nebylo použito.
Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/96 byl odmítnut návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §15 odst. 2 písm. b) a §15 odst. 3 zák. č. 123/1992 Sb., o Polici ČR, ve znění pozdějších předpisů (rovněž obsažený v předmětné věci), s odůvodněním, že tvrzený zásah do jeho základních práv a svobod byl ukončen jeho vyhoštěním dne 6. 8. 1996. Vyhoštěním navrhovatele pak nastal stav, kdy již v porušování čl. 5 odst. 4 Úmluvy není možné pokračovat a je tedy nutno jeho návrh posoudit jako zjevně neopodstatněný.
Pokud stěžovatel v předmětné stížnosti tyto návrhy opakuje, nelze předpokládat, že by tentýž senát Ústavního soudu k návrhu téhož stěžovatele v krátké době svůj názor měnil.
Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 27/98 se nepřímo týká rovněž stěžovatele, protože tímto nálezem došlo ke zrušení §32 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s platností ke dni 13. 5. 1999. Toto ustanovení vylučovalo možnost soudního přezkumu administrativního vyhoštění. Městský soud v Praze rozhodoval v ústavní stížností napadeném usnesení dne 31. 8. 1998, tedy ještě za platnosti shora zrušeného ustanovení a tedy správně konstatoval, že věc nespadá do pravomoci jeho rozhodování a zcela správně řízení zastavil.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 1 Ústavy, který stanoví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně, zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu, soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu, čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv nebo svobod podle Listiny, čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle které každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné a čl. 9 odst. 4 Paktu, podle kterého každý, kdo je zatčen nebo se nalézá ve vazbě, má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže vazba není zákonná.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost. Z tohoto důvodu nejsou splněny podmínky pro postup podle §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrh v tomto bodě jako akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. 11. 1999