ECLI:CZ:US:1999:2.US.488.97
sp. zn. II. ÚS 488/97
Usnesení
II. ÚS 488/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI.
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupeného advokátem JUDr. K.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 1997, čj. 16 Co 234!97-106, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 1997, čj. 4 C 327/93-72, mino ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti výše citovaným rozhodnutím s tím, že je považuje za rozhodnutí vydaná v rozporu s Ústavou a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, týkajících se vlastnického práva.
Po odstranění vad podání si Ústavní soud s ohledem na právní okolnosti podání vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a na tomto základě posoudil přípustnost ústavní stížnosti.
Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 4 C 327/93,Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 22. 7. 1993 se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, kterým soud upraví způsob užívání nemovitostí a vyhoví návrhu na zdržení se do zásahů vlastnických práv. Předmětem sporu byly nemovitosti situované v k. ú. R., a to pozemek parc. č. 1744/2 a chata č. p. 2040 postavená na stavební parcele č. 1744/4, které jsou v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bratra Dr. Ing. S.M., a to každého k id. 1/2 nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, čj. 4 C 327/93-72, částečně vyhověl návrhu stěžovatele, ve sporu vystupujícího jako žalobce tak, že upravil užívání chaty a v ostatním návrh zamítl. Pokud se týkalo protinávrhu žalovaného, Obvodní soud pro Prahu 5 zakázal stěžovateli vyměňovat u chaty a u vstupních vrátek klíče a v ostatním protinávrh zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné a rozsudkem ze dne 7. 10. 1997,
t
II. ÚS 488/97
čj. 16 Co 234/97-106, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích, jimiž bylo upraveno užívání chaty č. p. 2040 se stavební parcelou č. 1744/4 a zahrady č. parc. 1744/2 s příslušenstvím v kat. úz. R. změnil jen tak, že se z těchto výroků vypouštějí slova "s příslušenstvím", jinak v těchto výrocích rozsudek potvrdil. Ve výroku, jímž bylo žalobci zakázáno vyměňovat u chaty a u vstupních vrátek klíče, rozsudek změnil tak, že se v tomto rozsahu vzájemný návrh žalovaného zamítá. Ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, pokud se jí žalobce domáhal určení, že žalobce i žalovaný jsou oprávněni užívat pozemek č. parc. 1744/2 v k. ú. R. bez jakéhokoliv časového omezení, rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozsudek dále potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalovanému bylo přikázáno, že v době, kdy je oprávněn užívat chatu žalobce, nebude mít žalovaný v chatě žádné svoje věci a naopak, aby žalobci bylo přikázáno, že v době, kdy je oprávněn chatu užívat žalovaný, nebude mít své věci v chatě žalobce, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, přičemž shledal věcné pochybení pouze v části rozsudku týkající se zákazu žalobce vyměňovat klíče u chaty a vstupních vrátek a procesní pochybení v části týkající se zamítnutí žaloby žalobce, jíž se domáhal určení, že žalobce i žalovaný jsou oprávněni užívat pozemek parc. č. 1744/2 v k. ú. R. bez jakéhokoliv časového omezení.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Městský soud v Praze s tím, že stěžovatel jen opakuje svou argumentaci, s níž se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku a s ohledem na skutečnost, že stížnost se upíná pouze k věcným důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze je přesvědčen, že ústavní práva stěžovatele nebyla jednáním a rozhodnutím tohoto soudu nijak porušena a navrhl vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle které Ústavní soud není oprávněn věcně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z jiných hledisek, než z hlediska zachování ústavních práv, aby stížnost odmítl.
Vedlejší účastník řízení Dr. Ing. S.M. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání skutkového stavu podle obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 4 C 327/93, a po posouzení právního stavu věci dospěl ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze k porušení ústavy ani čl. 11 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Rozhodnutí obecných soudů odpovídají zákonu v meritu věci a jsou též náležitě zdůvodněna.
Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Podle odst. 3 téhož článku vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Podle ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
II. ÚS 488/97
Obecné soudy ve svých rozhodnutích respektovaly ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele a proto nezbývá než tvrzení stěžovatele, uvedená v jeho ústavní stížnosti, hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.
Stěžovatel svým podáním staví ústavní soud v podstatě do role další soudní instance. Toto postavení, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavně právní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručeného vlastnického práva jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. prosince 1999
Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu