ECLI:CZ:US:1999:2.US.495.99
sp. zn. II. ÚS 495/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. K., zastoupeného Mgr. M. K., proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 1998, č. j. 200266/99/004913/7042, a návrhu na zrušení ustanovení §60 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §248 odst. 2 písm. i) zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v části ...," zejména rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích", takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel svým podáním napadá rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 1998 (správně zřejmě 26.8. 1999, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí), č. j. 200266/99/004913/7042, kterým tento správní orgán na základě ustanovení §60 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyhověl žádosti stěžovatele o posečkání s úhradou daně z příjmu fyzických osob za rok 1998, v termínu splatnosti do 31.12. 1999.
V odůvodnění svého rozhodnutí finanční úřad konstatoval, že při řízení o žádosti, předložené navrhovatelem dne 28. 6. 1999 a doplněné dne 27. 7. 1999, neshledal důvody, uvedené v této žádosti za opodstatněné k povolení posečkání.
Navrhovatel proti tomuto rozhodnutí zejména namítá, že o posečkání požádal z toho důvodu, když podle přiznání k DPFO za rok 1998 vykázal nedoplatek oproti zaplaceným zálohám ve výši 204. 616,- Kč. Vzhledem k tomu, že k datu podání žádosti evidoval nezaplacené pohledávky ve výši půlmiliónu korun, domníval se, že požadavek o posečkání s úhradou doplatku je zcela adekvátní, neboť opačný případ by pro něj byl spojen s nepřiměřenou újmou a svému závazku k datu splatnosti by tak nemohl dostát. Citované rozhodnutí finančního úřadu, pak podle jeho názoru znamená porušení práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně se stěžovatel domnívá, že ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o. s. ř. pro něj znamená zkrácení jeho práva na přezkum zákonnosti citovaného rozhodnutí.
Navrhovatel dovozuje, že postup uvedeného finančního úřadu byl v rozporu i s obsahem §2 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když citované ustanovení ukládá správci daně v řízeních o daních a poplatcích nejen chránit zájmy státu, ale dbát rovněž na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, jakož i osob zúčastněných na daňovém řízení. V tomto smyslu jsou pak příslušní správci daně vázáni volit takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a současně jim umožňují dosáhnout cíle daňového řízení. Stěžovatel poukazuje rovněž na neadekvátnost tohoto postupu správce daně, když v jiných skutkově totožných případech žádostem o posečkání bylo vyhověno a navíc v případě vyšších nedoplatků než byla jím nezaplacená částka.
Senát Ústavního soudu při posuzování podané ústavní stížnosti neshledal opodstatněnost námitek stěžovatele ve vztahu k namítaným porušením článku Listiny základních práv a svobod. V případě žádosti o zmírnění tvrdosti v daňovém řízení neexistuje zákonný nárok, který by správci daně ukládal vyřídit žádost o odložení splátek kladně. Správní orgán při hodnocení skutečnosti, odůvodňující zmírnění tvrdosti je vázán pouze obecnými principy, uvedenými především v ustanovení §2 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a je tedy zcela na jeho uvážení, které z okolností tvrzených žadatelem bude považovat za podstatné. Tato správní rozhodnutí, omezená pouze rámcově obecnými principy zákona, nejsou zcela důvodně přezkoumatelná soudem, neboť soud nemá v takovém případě možnost správní uvážení korigovat.
K návrhu stěžovatele na zrušení části ustanovení §248 odst. 2 písm. i) zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je pak nutno konstatovat, že návrh spojený s ústavní stížností ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, sleduje stejný osud podané ústavní stížnosti, v daném případě tedy nebylo nutné řízení o ústavní stížnosti přerušovat, neboť ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 8. listopadu 1999